Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Když jsou vinice uměleckým dílem... Lavaux, Švýcarsko


 

 

U opuštěného vesnického nástupiště zastavuje se skřípěním brzd ranní vlak, za jehož okny nezúčastněně hledí do tmy desítky ospalých očí. Ze dveří chvatně vykročí do neznáma postava časného poutníka, který ještě hodnou chvíli poté, co dozní šelest kolejnic za vzdalující se soupravou, hledá v okolní temnotě, oslněn ostrým světlem místopisné tabule na omšelé betonové čekárně, jakýkoli záchytný bod. Je slyšet výhružný hukot vody. Valí se silným proudem struhou v tunelu pod kolejištěm – tam, kam vedou úzké schůdky, jediný východ... Poutníkovy kroky znejistí. Opatrně sestoupí níže a nahlédne do spoře osvětleného podzemí, jehož klenba dodává zvuku až démonické síly. Touha jej však nutí přemoci strach; ten sám mění chůzi v běh. Jakoby ten tunel vedl do jiného světa... Starého světa našich předků, jehož čas přestal plynout. Beton se změnil v kámen, studené světlo výbojky v nažloutlý svit zrezivělé lucerny, železné zábradlí nahradily stísněné kamenné stěny strmé uličky. Stoupá jejími rozpukanými schody, ovíván ledovým horským vzduchem, nasává v chřípí zvláštní vlhkost tříštící se vody, kterou rodí malý vodopád v hlubině noci, spíše tušený, než viděný. Na terase pitoreskního baru za zdí jsou pod girlandami rozestavěny proutěné stolečky a židle – jen hosté jako by náhle zmizeli uprostřed slavnosti... V koutě zurčí malý pramínek fontánky, jejíž hladina se těší ze své volnosti; vše okolo svírá ledový krunýř. Vesnička ještě spí, jen několik rozsvícených oken prozrazuje život ukrytý ve stěnách kouzelně krásných domů. Stezka ji náhle opouští; podobna ozdobné stuze lemuje svah do širé dáli. Hladina průzračně čistého jezera pod ním se leskne prvními paprsky, jimiž slunce obkresluje siluety zasněžených alpských hřebenů a po stranách cesty se ze tmy přízračně, jako nějaké tajemné přírodní bytosti, vynořují letité, zkroucené kmeny révy. Vyrovnány na kamenných terasách v tisícihlavých řadách připomínají umnou gigantickou výšivku. Slunce konečně překonává vrcholky hor a odkrývá v celistvosti tu jedinečnou přírodní krásu, pod jejímž dojmem poutník ustrne v němém úžasu... 

 

Sen? Nikoli – můj nezapomenutelný výlet do vinařské oblasti Lavaux v únoru 2009. Na ceduli té opuštěné zastávky stálo „Epesses“, vlak u ní zabrzdil v 6,49 hodin ráno, jezero se jmenuje Ženevské a ta kouzelná vinice? To byl Calamin, jedno ze dvou nejslavnějších Grand Cru Švýcarska...

 

 

Žádná z mých dosavadních výprav za vínem nebyla rozhodnuta a naplánována v tak krátké době, přímo v horečném tempu. Bylo čtvrt na deset večer, když jsem po koncertě ČF v Montreux usedl v hotelové recepci k počítači, abych zkontroloval svou e-mailovou schránku. Poté, co jsem záměr převedl ve skutek, zadal jsem ještě do vyhledávače „vinice Lavaux“. Když už jsem se pro nedostatek času nemohl na poměrně nedaleko situované terasy (od roku 2007 zapsané mezi památky UNESCO) v den příjezdu a koncertu podívat, jak jsem předem v Praze doufal, alespoň si o nich něco přečtu. Víno tam zrozené a mnou zakoupené, které čekalo v ledničce, mi tak bude jistě mnohem více chutnat! Jeden slibně vyhlížející český text jsem odeslal do tiskárny a chystal se k odchodu na pokoj. Při vyjímání listů můj zrak padl na internetové adresy, vypsané na konci dokumentu pod hlavičkou „Jak se tam dostanete“. Pomyslel jsem si smutně: „Jak se tam nedostanete...“. Evidentně tu nebyla šance - odjezd do posledního města turné, Bernu, byl naplánován přesně na poledne následujícího dne. Něco mi přesto nedalo – vždyť montreuxské nádraží jsem měl přímo pod okny a vlaky odtud podél jezerního břehu odjížděly obousměrně v poměrně slibném intervalu. Vyhledal jsem uvedenou adresu švýcarských drah a také satelitní mapy. K vhodnému vstupnímu bodu do nejpůvabnější a nejkvalitnější části Lavaux, vesnici Epesses, to bylo vlakem pouhých 18 minut! Začala mě pohánět naděje... Ve spěchu jsem vyhledal zpáteční spojení a podle satelitních snímků, naznačujících existenci dvou cest, probíhajících horizontálně celým 20km viničním pásmem Lavaux rozhodl, že z výchozího Epesses zkusím pěšky projít přes Grand Cru vinice Calamin a Dézaley do vesnice Rivaz, apelačně spadající do Saint – Saphorin, či snad ještě dále, přímo do obce, která této AOC propůjčila své jméno. To vše za tři (abych se stihl pohodlně připravit na odjezd orchestru), v nouzi pak čtyři hodiny. Satelitní mapa neuváděla měřítko, v plánování jsem proto trochu zariskoval na základě pouhého odhadu vzdálenosti. Svítila mi šťastná hvězda a z nebe nezmizela ani ve chvíli, kdy jsem stoupal do svahu k obci Epesses...



Grand Cru vinice Calamin, situovaná po obou jejích stranách, neleží ještě v tak strmém sklonu jako západněji orientovaná Dézaley, ale již zde si uvědomíte, že označení umělecké dílo opravdu není nadnesené. Stovky kamenných teras, které podpírají každičký volný kousek půdy, kam se vejdou byť jen tři keře vinné révy, jsou skutečným zázrakem lidské tvořivosti. Přístupové cesty, jimiž se hrozny svážejí ke zpracování (na nejstrmějších místech tak lze učinit jen za pomoci vrtulníku), jsou dnes sice z betonu a pocit závratě, jenž se na stovky metrů vysokém svahu dostaví snadno, mírní železné zábradlí, avšak dech beroucí pohled na celou oblast se ve své podstatě zrodil již ve středověku, tvrdou prací cisterciáků z Dézaley. Snad i proto vinice, obehnané kamennými zídkami, působí vpravdě burgundsky... Francouzská je i réva, která zde těží z příslovečných, a poněkud monotónně zmiňovaných tří Sluncí – toho na obloze, odraženého v jezeře a zachyceného v kamení. Chasselas, německy Gutedel, česky Chrupka se obvykle považuje za dostatečně vhodnou pouze pro jednoduchá stolní vína, pokud ne jen pro hrozny k přímé konzumaci;  zvláště ve své vlasti je dosti podceňována. Ve Švýcarsku se však těší velké oblibě a je hojně vysázená. Především v Lavaux dosáhla obdivuhodné symbiózy s terroir viničních tratí, na jejichž podloží neobyčejně citlivě reaguje celou škálou minerálních projevů. Přestože bývá obvykle poněkud neutrální v ovocnosti a lehčí v těle, dává vysoce finesní a nervní víno, které nikdy není levné (což je s ohledem na nepředstavitelné náklady při pěstování vcelku omluvitelné), ale rozhodně stojí za ochutnání.



Osobně jsem při svém pobytu ve Švýcarsku dostal příležitost k seznámení s těmito produkty oblasti Lavaux: (názvy jsou uvedeny včetně vlastního hodnocení ve stobodové škále):



87  Dézaley Grand Cru AOC 2007 „L´ Arbaléte“, Vaud, Jean et Pierre Testuz
86  Saint – Saphorin Grand Cru AOC 2007, Domaine de Burignon, Vaud, Hotel de la Ville de Lausanne
86  Calamin Grand Cru AOC 2007 „La Beguine“, Vaud, J. & M. Dizerens



Jednotlivé terasy celého viničného systému jsou z hlavních cest dostupné díky důmyslnému labyrintu můstků a úzkých kamených schodišť, na nichž je chůze nejen obtížná, ale i dosti nebezpečná. To jsem si ostatně ověřil na vlastní kůži při honbě za lepším fotografickým záběrem... V době sklizně jimi kmitají brigádníci i sami vinaři se zády obtěžkanými nůšemi plnými hroznů. Nepřekvapilo by mě, kdyby zde příležitostně docházelo k úrazům. Jen zřídka lze na vinici spatřit nějakou mechanizaci, ať už zavěšenou lanovku s korbou, svážnou kolejovou lanovku, nebo jakýsi upravený minitraktor, jenž pojíždí na tenké ozubené traverze, vinoucí se jako had svahem. Terasy mají dokonale propracovaný meliorační systém. Ve struhách nepřestává proudit voda ani v zimním období a stěny jsou prošpikovány tisíci vyvrtaných odvodňovacích kanálků. Soudě dle jejich vyvložkování plastovou rourou, nepochází asi vždy od cisterciáků:-)

 

Kontinuální viniční pásmo je jen na několika místech přerušeno zástavbou – obvykle starou domaine, která nezapře středověký původ. Tyto fotogenické objekty, v podstatě malé hrady střežící vinné sklepy se pak často objevují na etiketách. Grand cru apelace na místě přecházejí jedna v druhou bez výraznějšího označení, či oddělení – jednotliví vlastníci parcel tu patrně žijí v obdivuhodné symbióze...



Na vinicích jsem zastihl při časné práci asi tři vinaře – vždyť byl čas zimního odstřihávání starých letorostů. Nevěnovali mi velkou pozornost, na návštěvníky jsou ve svých vinicích zvyklí a vycházejí jim vstříc naučnou stezkou i nejrůznějšími akcemi ve svých sklepích. Této příležitosti se mi tak brzy ráno pochopitelně nedostalo... Přesto jsem si udělal radost – na jedné z teras patrně nejproslulejší švýcarské vinice Dézaley jsem objevil hromadu starých  vytrhaných pahýlů keřů, vhodných obvykle již jen ke spálení (a nebo k přeměně v artefakt – viz článek Zakletá duše révy...). Vybral jsem si suvenýr pro svůj vinný sklep, i když nebylo lehké nacpat jej do malé příruční tašky. Asi za dvě hodinky čerstvé chůze proti ostře ledovému alpskému vzduchu jsem dorazil nad městečko Rivaz. Nejstrmější svaz Dézaley je nad ním náhle, prudce ukončen a návštěvníkovi se otevře pohled do širokého amfiteátru vinic, mírně odsunutých od jezera a již více prostoupených zástavbou. To je oblast apelace Saint-Saphorin Grand Cru (patrně ustanovené v nedávné době, neboť jen pár let staré publikace nezmiňují žádné další G. C. vedle Calaminu a Dézaley). I když jde stále o překrásné vinice, pocit úplné intimity na nich, tak jako na předchozích, nezažijete. Už vůbec ve mně libé pocity nevzbuzovala poměrně rušná silnice, podél níž jsem byl nucen kousek cesty jít, než se mi podařilo najít nový vstup na stezku vedoucí vinicemi. Tou jsem zanedlouho dorazil přímo do srdce Saint-Saphorinu - přenádherné, ospalé, ve svahu se rozkládající vesničky s pitoreskně miniaturními uličkami, náměstíčky, kostelíkem a půvabnými vinicemi. Kdybych si mohl vybrat místo k životu, chtěl bych sídlit zde a pracovat v Ženevě:-) Málokde lze v Evropě ještě dnes objevit tak kouzelně zakonzervovaný svět. I tady se rodí skvělé víno, na něž jsou místní velmi pyšní, soudě podle jakési “výstavky” lahví, zasazené za zrezivělou mříží do jedné z mnoha vysokých kamenných zdí obce a nikoli nepodobné kapličce. Přiblížil se čas odjezdu vlaku zpět do Montreux. Trochu jsem váhal, mám – li uposlechnout rady cedule na garážových vratech jednoho z domů, který slouží současně jako vinařství a hasičské muzeum: “Pokud nejsme ve sklepě, zavolejte do otevřených dveří za rohem!” a získat tak láhev zajímavého vína, či možnost prohlídky sklepa.  Nakonec jsem na nástupiště odešel sice bez suvenýru, zato včas. Poslední pamětihodností výpravy, i když pozorovanou již jen skrze sklo okna vlaku, bylo Vevey, švýcarské hlavní město čokolády a rodiště dnes již nadnárodního koncernu Nestlé. Když jsem v dobré náladě vcházel do hotelu v Montreux, v duchu jsem si děkoval, že jsem zase jednou dokázal vyměnit pohodlí zahřátých peřin za tak mimořádné zážitky...