Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Kraj pod pergolou. Katsunuma - Yamanashi, Japonsko


 

 

Už půldruhé hodiny se natřásám na úzké sedačce a marně hledám, kam bych natáhl nohy. Šedivě beztvarou změtí nízkých domů, stožárů, vodovodních trubek, klimatizačních jednotek a telefonních drátů, všude stejně unifikovanou jako nekonečnou, prorůstají první žilky nespoutané přírody. Bambusovými háji dokonale pokryté strmé kopce, provrtané co ementál desítkami tunelů, směrují průsmyky cestu našeho autobusu neomylně do vnitrozemí. Každý rok na tom věčně zeleném plátně kouzlí podzim nádhernou výšivku žlutočervených odstínů usínajících javorů. Je krásná z letadla i ze země. Takové Japonsko je svátečním zážitkem... Dnes mě ale čeká více; mířím do Yamanashi, vinařského srdce ostrovní země. Je tomu pouhých pár měsíců, co jsem poprvé s nedůvěrou okusil Koshu, víno unikátní odrůdy staré snad jako místní vinařství samo. A zanedlouho se s obojím seznámím zevrubně. Díky osobě tiše pochrupávající na sedadle po pravé ruce – mé studentce Kanako.


Nebylo kdy dospat únavný let z Evropy, užít aklimatizačního volna; odjezd naordinovala vskutku časný. Nechyběla ani ranní rozcvička – dej ženě do ruky mapu a pár desítek metrů od východu z metra k autobusovému stanovišti se změní ve vyhlídkovou trasu všemi směry centrem Tokia, v závěru absolvovanou klusem. Ještěže si podle japonských dopravců lze řídit hodinky – na schůdky vozidla jsme s notnou dávkou štěstí vyskočili zcela uštvaní přesně ve chvíli, kdy se odjezdová minuta odebrala do historie. Pro návrat tepové frekvence do normálu bylo naštěstí času dost. Když autobus přibrzdil u plechové cedule Katsunuma City, překvapivě stranou výraznějších známek civilizace, začala mi zase mírně stoupat. Révoví, kam se podíváš... Ale nebyl to důvěrně známý pohled. Extrémní japonské klimatické podmínky, zejména vysoká vlhkost, si žádají vedení révy po pergolách. Plochu, na kterou by se normálně vměstnalo 50 či více v hustém sponu vysázených keřů „táhne“ často jeden jediný. Jeho kmínek se léty proměnil ve strom, ramena rozprostřená doširoka jako chapadla krakatice rodí obrovskou nadúrodu vodnatých hroznů, o jejichž kvalitě lze jen pochybovat. Réva zabírá každý volný pruh půdy, listoví nezřídka tvoří děravou střechu automobilového přístřešku. Jednopatrové plechové domečky, spíše garáže se zázemím se pyšní nápisy „winery“ a „chateau“. Nejprve vás ten pitoreskní pohled až rozesměje, tak vzdálený je představě krajiny zaslíbené božskému moku! Při návštěvě prvního solidního podniku však pochopíte, že Japonci to s vínem myslí zcela vážně a svou neuvěřitelnou pílí dosahují překvapivých výsledků.


Rubaiyat - Marufuji Winery založené v roce 1890 bylo první plánovanou zastávkou naší výpravy. Mezi zdejšími vinařstvími má výjimečný statut pro svou historii, expertizu i soutěžní úspěchy, přesto působí dojmem ospalé vesnické rodinné farmy. Zapomeňte na nablýskaný nerez, laboratoře a klimatizované prostory. Dýchne na vás domácká atmosféra. Pohostinnost tu nabývá absolutních hodnot - celým provozem můžete procházet bez doprovodu. Japonská důvěra v morální zásady vám bez bázně svěří nestřežené místní poklady: k expedici připravenou produkci, barikové sudy i uličku lemovanou lahvemi s obsahem starým celá desetiletí. Projít se můžete také nazpět časem v malém muzeu. Pro skupiny zde mají útulnou degustační místnost, jednotlivci se s víny setkávají za barovým pultíkem, a jak je v Japonsku běžné, zcela zdarma! Ochutnali jsme (uvedeno včetně vlastního hodnocení ve stobodové škále):

 

83  Koshu 2008, Rubaiyat, Sur Lie, Katsunuma – Yamanashi

81  Koshu 2008, Rubaiyat, barrel aged, Katsunuma – Yamanashi

81  Muscat Bailley A 2008, Rubaiyat, barrel aged, Katsunuma – Yamanashi

76  Koshu 2009 Nouveau, Katsunuma – Yamanashi

 

 

Naše skleničky poskytly dočasný azyl také několika červeným vínům zajímavé kvality, hodnocení by ovšem nebylo objektivním z důvodu lehké oxidace zaviněné dřívějším otevřením lahví. Zajímavou zkušeností bylo seznámení s vínem z odrůdy Delaware, zástupcem amerických hybridů révy liščí (Vitis labrusca), pro svou houževnatost dlouhá léta vládnoucích ostrovním vinohradům, dnes naštěstí vytlačovaným standardními odrůdami révy vinné. Typický pach liščiny byl v tomto sladkém nápoji skutečně nepřehlédnutelný.

 

Další položkou plánu dne bylo Mann´s winery, majetku koncernu výrobce světoznámé sójové omáčky Kikkomann. Personál nám ovšem vřele doporučoval ještě návštěvu nedalekého Grace winery. Uposlechnout se později ukázalo být šťastnou volbou. Nejprve bylo ale zapotřebí ukojit již značně kručící žaludky. Situace s mapou, natrénovaná v Tokiu, se zde za mého vydatného přispění opakovala. O to více nám po hodině bloudění uličkami mezi vinohrady chutnal roastbeef v neobvyklé, francouzsko – anglicky zařízené restauraci, pyšnící se krásným výhledem na okolní strmé vrcholy. Poukázku na taxi, bonus poněkud „mastné“ účtenky, jsme rádi využili. Cesta k ozdobnou révou zarostlé reprezentační budově vinařství Grace proběhla díky tomu rychle a bez komplikací. V útulné prodejně - degustační místnosti se nás ujal usměvavý mladý zaměstnanec vládnoucí perfektní angličtinou (ještě před třemi dny prý pracoval v konkurenčním Mercian winery) a ihned naléval první vzorky bezplatné ochutnávky. Rychle jsem zbystřil. Tohle Koshu byla třída už v základní řadě! Nechtělo se mi věřit, že tak nádherně minerální, svěží a čistá, ovocnými arómaty však stále poněkud neutrální vína vznikají na tradičních pergolách. Nemýlil jsem se. Vinařství používá odlišný systém – tzv. dlouhý bilaterální kordon. Je tažený ve výši hlavy na podobné konstrukci drátoví jako pergola a při letmém pohledu z odstupu se za ni snadno zamění. Dvě velmi dlouhá ramena vybíhající z kmene v protisměru exponují keř sice vyšším zatížením hroznů než ve světě obvyklé systémy, oproti místním tradičním čtyřem i více ramenům je však objem sklizně přece citelně redukován. Hlavní výhoda pergoly pro japonské podmínky, ochrana proti vlhkosti, je takto zachována. Rozmanitost stylu Koshu při srovnání vín pocházejících z individuálních vinohradů byla překvapující. Zatoužil jsem poznat vinařství blíže, i za cenu zrušení návštěvy podniku Mann´s. Prohlídka byla s příslovečnou japonskou distingovaností (alternativně pojmenovanou elegantní lží) zamítnuta s odkazem na vytíženost personálu a absenci předchozího objednání. I pustil jsem se do mapování dalších vzorků. Mezitím místnost ožila novými hosty a ti následně zase exotickou přítomností bělocha, horlivě cosi škrabajícího do degustačních karnetů. Nevím jak k tomu došlo, ale nevědomky jsem se ocitl na seznamu hostů oficiální prohlídky vinic a provozu. Měl v tom prsty narychlo uzavřený pakt mezi mou průvodkyní a další elegantní dámou.

 

Zanedlouho jsme se všichni nasoukali do vratkého minibusu a vyrazili do kopců. Více než hodinový výklad vinohradníka v japonštině byl zkouškou mé trpělivosti. Alespoň byl čas pořídit zajímavé záběry vzorně udržovaných vinic, vedených relativně tradičním způsobem po drátě. Něco jsem se přece jen dozvěděl díky simultánnímu tlumočení Kanako, ale beztak to byla důvěrně známá mantra: biodynamika, způsob řezu, minimální zatížení hroznů na keř, zelené práce, zelená sklizeň, třídění bobulek na pásu... Jako bych zaslechl ozvěnu výstřelu z Aurory; padala slova „Bordeaux, zralost, dobrý ročník, vysoká cukernatost...“. Ale překvapení se při druhé části degustace po návratu nekonalo. Červená vína přes nesporně vysoce kvalifikovaně odvedenou sklepmistrovskou práci i dobrou vybarvenost postrádala hlubší zralost, oplývala zelenými notami a svým subtilním tělem jen těžko vláčela dědictví barikového sudu. Vzpomněl jsem si na naše vína. Přírodní podmínky bohužel ve sklepě nedoženeš... Bílá jednoznačně vévodila kvalitativní špičce produkce firmy, s nečekaně potentním prosťáčkem Koshu na čele pelotonu. K jeho výše položeným vinohradům jsme se minivanem vyškrábali záhy. Nabídly nám krásný pohled do kraje. Exkurze pokračovala v provozu vinařství, přes ulici naproti firemní prodejně. Standardní nerezové vybavení většinou evropské výroby, katedrála barikových sudů, pumpy, filtry, žádná gravitační ergonomie. A pečlivě dodržovaná čistota – na boty jsme každý vyfasovali slušivé igelitové návleky. Nesrozumitelný výklad už mě trochu unavoval, těšil jsem se zpět na přechutnání zbylých vín. Zde jsou všechna:

 

 

90  Koshu 2007, Cuvée Misawa, Toriibira vineyard, Katsunuma – Yamanashi

86  Koshu 2008, Toriibira vineyard, Katsunuma – Yamanashi

85  Chardonnay 2008, Katsunuma – Yamanashi

85  Gris de Koshu 2008, Katsunuma – Yamanashi

84  Koshu 2008, Hishiyama vineyard, Katsunuma – Yamanashi

84  Koshu 2008, Kayagatake, Katsunuma – Yamanashi

84  Kerner 2008, Late Harvest, Hokkaido – Yoichi

82  Kerner 2006, Hokkaido – Yoichi

82  Koshu 2008, barrel aged, Katsunuma – Yamanashi

79  Koshu 2008, Katsunuma – Yamanashi

79  Grace Rouge 2008, Kayagatake, Katsunuma – Yamanashi

79  Cabernet Sauvignon 2006, Katsunuma – Yamanashi

75  Pinot Noir 2007, Hokkaido – Yoichi

73  Kai Noir 2008, Katsunuma – Yamanashi

 


Na opuštěném, do mrazivé temnoty ponořeném nádražíčku vysoko v kopcích nad vinicemi nás na cestě do Tokia vyprovázelo naprosté ticho. Takové Japonsko je vůbec nejsvátečnější. Jestli jsem jej kdy zažil... Obyčejně bezcenná komodita změnila všednost ve vzpomínky, jimiž čas teče pomaleji. Celé tři hodiny jízdy vlakem mi pak jimi obtěžkaná hlava nekontrolovatelně padala na hruď. Někdy nashledanou, Yamanashi!