Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Piknik mezi řádky - Vinařství Kvíc


 

 

Labužníci vědí, že nejvíce člověku chutná při pikniku uspořádaném na nějakém zajímavém či neobvyklém místě. Když prohlásím, že jsem si jeden takový, jakkoli skromný, uspořádal na vinohradu nedaleko Kladna, nejen vinařští laici si nejspíše poklepou na čelo a budou mně podezírat, že jsem si takové místo ve snaze trumfovat vyrobil jen ve své fantazii. A přece je to pravda - na předměstí Slaného, v malé obci Kvíc leží nejen onen vinohrad, ale také sympatické rodinné vinařství manželů Petra Rychtaříka a Jany Isopové. Sama poloha sídla vinařství je krajně neobvyklá - hledejte jej pod vysokým silničním mostem v objektu prodejny stavebnin. Nebýt cedule na zdi domu a listí révy plazící se po jeho stěnách, asi bych jej při své cyklistické výpravě ani nenašel.

 

Trvalo mi tentokrát dlouho, než jsem balastní vaky svého těla dovlekl po zvlněných silničkách z Roudnice až do Slaného; do firemní prodejničky jsem dorazil zrovna v nejméně vhodnou dobu. Nemám ani tak na mysli hromadu zákazníků, kteří si přišli nakoupit sudová vína. Nestává se často, že se vám z klece ven prokouše papoušek a při svém putování domem se zavine do mucholapky, takže kromě práce s drátováním klece je ještě nutné odstranit lepidlo z miláčkova peří a uklidit spoušt, kterou stihl natropit. Do toho čtyři malé děti - manželé jistě zrovna netrpěli nudou. Tím spíše osloví neobvyklá pohostinnost, s jakou mě v jejich vinařství přijali. Sotva se z clony dobráckého klení vynořil ve dveřích sympaticky zemitý majitel, vyslal mě na samoobslužnou prohlídku - doslova "jděte si kam chcete a foťte si co chcete". Chtěl bych věřit, že se člověku může tohle stát někde jinde, než v české vinařské oblasti... Prohlédl jsem si lisovnu, místnosti s bateriemi plastových tanků a barrique soudků a vrátil jsem se do prodejny nabrat vzorky na domácí ochutnávku. Pan vinař ochotně snášel na stůl vína z poslední produkce, já jsem si k nim poroučel další láhve z ročníků minulých a pak... Vytáhl jsem peněženku, jako vždy. Jenže tentokrát jsem narazil. Ani po nějakých třech minutách přehrávání groteskního, minimalisticky laděného divadelního představení stavícího zejména na replikách "Ne, to nejde!" a "Ne, už jsem řekl!" jsem nedostal šanci za vína zaplatit. Nezbylo mi, než kapitulovat a s velkými díky a lehkým studem za nastalou situaci se pomalu rozloučit. Pořizoval jsem venku další fotografie když mě pan majitel oslovil, zda chci vidět i stavbu budoucího nového sídla vinařství. Leží v mírném svahu v bezprostřední blízkosti za starým objektem a nabídne jednou skutečně komfortní zázemí pro technický provoz vinařství i pro jeho prodejní a reprezentační potřeby. Díky založení stavby do svahu by neměla být potřeba dodatečná instalace klimatizační techniky a bude možno využívat i výhod gravitace při manipulaci s materiálem při sklizni a lisování.

 

Vinohrad Vinařství Kvíc se rozkládá na temeni malého kopce hned za vinařstvím, na druhé straně rychlostní silnice z Prahy do Chomutova a webové stránky vinařství uvádějí jeho rozlohu 16,5 hektaru. Nabízí velmi pestrou skladbu odrůd révy a je pečlivě udržovaný. Uvítal jsem možnost konečně usednout na chvíli do trávy a posilnit se pozdním obědem, neboť můj žaludek se již ozýval mocným belcantem. Genius loci, který je snad vlastní každému vinohradu, udělal z těch několika skromných surovin zakoupených po cestě hotovou hostinu. Váhal jsem potom, zda-li mám vyrazit i na vinice na východním předměstí Slaného, což bylo původním cílem mé výpravy. Už jsem toho měl za celý den dost, nohy po těch mnoha kilometrech odmítaly sloužit a záda trpěla váhou batohu nacpaného vínem. Přece jsem ale naposledy pořádně šlápl do pedálů a vydal se mezi kopce. Odměna za mé úsilí se nedostavila v očekávané míře - vzorně vyrovnané řádky, které se na satelitních snímcích jevily být vinicemi a budily mou zvědavost, ve skutečnosti plodí jablka a další ovoce. Jediný místní vinohrad Ovčáry, ze kterého nezřídka nakupují hrozny i roudničtí a žernosečtí, je bohužel oplocený a hlídaný ostrými psy. Malou náplastí tak byla jen krátká zastávka v prodejničce ovocnářství pana Hubáčka, správce vinice a sadů. Nebyl zde sice osobně přítomen, ale spoustu zajímavostí mi s neskrývanou agilitou a hrdostí vyprávěl jeden z jeho zaměstnanců. Do batohu přibylo závaží v podobě lahví Rulandského modrého a jablkovice. Jak jsem byl rád, když jsem o chvíli později zabrzdil před budovou nádraží a nasedl na vlak do Kralup a odtud do Roudnice! Sny o cyklojízdě zpět až domů vzaly rychle za své. Zato chuť vrátit se na další průzkumy mě dost zaměstnává...