Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Rychlíkem vinařským Disneylandem, aneb výlet do Napa Valley


 

 

Davis, první zastávka amerického turné České filharmonie v únoru 2008 nám nepřipravil srdečné uvítání. Déšť, překvapující zima – nic, co by připomínalo líbeznou představu prosluněné Kalifornie, která v naší mysli zrála jako fixní idea po celé týdny až do odletu, aby pomohla překonávat splín blátivé Prahy i samotnou existenci nikým nechtěného zájezdu. Teploměr naší nálady klesnul až na nulu hned na sanfranciském letišti, kde se ukázalo, že z Londýna nebylo během přestupu na návazný let společnosti British Airways odesláno jediné zavazadlo. Zájezd pro nás skvěle začal a v nastoleném směru i úspěšně pokračoval... Zatímco nebozí, ve své bezprizornosti bratrsky rovní a v názoru vzácně sjednocení kolegové plnili během prvních dní své žlučníky čerstvou produkcí, mojí hlavu zaměstnávaly docela jiné myšlenky. Spřádal jsem poslední nitky realizační mapy výletu do nejproslulejší americké vinařské oblasti – Napa Valley.

 

Byl jsem z domova dobře vyzbrojen! Přípravu jsem totiž nepodcenil a při každé návštěvě královské místnosti jsem neopomněl pilně studovat vinařské mapy, studie a doporučení:-) Když jsem na hotelovém pokoji ležel obklopen těmi okopírovanými dokumenty, vše se zdálo tak snadné, na dosah ruky! Původní pražský plán, vyrazit do Napa společně s vínomilovnými kolegy půjčeným autem, se ale rozsypal jako domeček z karet. V rozporu s prvotními informacemi se nakonec našel pouze jediný majitel mezinárodního řidičského průkazu, a ten navíc odmítl vyměnit neobyčejné turistické zážitky za nutnost vzdát se konzumace alkoholu. Bylo proto nutné najít rychle náhradní řešení. Zapracovalo moje obvyklé vinařské štístko - pár metrů od hotelu jsem nalezl informační turistickou kancelář okresu Yolo, kde mi vlili optimismus do žil potvrzením tušené existence veřejného dopravního spojení mezi městy Davis a Napa. O chvíli později jsem vkročil do dveří maličké budovy pitoreskního nádražíčka, šťastnou náhodou situovaného hned za hotelem, které jako by vypadlo z filmů o divokém Západu. Dva sympatičtí zaměstnanci mi ochotně radili s hledáním navazujících spojů, i když tím ztratili skoro celé odpoledne. Jen co Velký bratr ověřil mou totožnost (bez identifikace si v USA nekoupíte už ani jízdenku) jsem si to s čerstvě vytištěnými lístky namířil zpět na pokoj. Zjistil jsem ale vzápětí, že byly spoje nedorozuměním špatně rezervovány a na prohlídku Napa by mi nezbylo dost času. I vypravil jsem se za nádražními sympaťáky znovu, nyní za doprovodu tajemníka Antonyho, který začal uvažovat o spoluúčasti na výpravě, což se však pro jeho časové dispozice nepodařilo realizovat. Možná jsem těm dvěma za přepážkou přišel dokonce vhod – mladý mulat byl v práci poprvé a starší kolega ho zaučoval. Kolik nových procedur se při obsluhování toho evropského exota naučil! Přesto mu nezmizel úsměv ze rtů. Když jsem večer doprovodil k okénku ještě kolegu pianistu Šarouna, který nevládne než ruštinou, a ten za věkovou slevu na lístky poděkoval graciézním „dankešéén“, už se řehtali naplno. Dobře se mi ten večer usínalo za poslechu ukolébavky typického akordického troubení okolo projíždějících motorových vlaků.

 

Ráno jsme s kolegou Šarounem, provázeni kapkami deště, vyrazili směr vinařů ráj. Rozhled z druhého patra vysokého vagónu dovolil vychutnávat pohled na mokřiny, lemující z obou stran koleje. Oblé travnaté kopce na obzoru dávaly tušit blízkost typického reliéfu Napa Valley. Za hodinu a čtvrt dorazil vlak do Martínezu, ošklivého města se smutnou scenérií rafinérií a přístavů v zálivu, kde na nás přímo na nástupišti čekal navazující autobusový spoj. Fungování sítě Amtrak, pod níž spadají jak vlaky, tak přípojné autobusy, jsem velmi ocenil - jde o důmyslný systém, jehož existence nám výpravu dosti usnadnila. I cesta autobusem utíkala rychle, s kolegou Šarounem se povídá skvěle nejen o víně! Má k němu přes svého tatínka, bývalého profesionála v oboru blíž, než jsem mohl tušit. Dozvěděl jsem ale také mnoho zajímavého o atmosférických jevech, meteorologii a hlavně včeličkách, nejmilejších z vášní Jarouškových. Utvořili jsme skvělý cestovatelský tým! Za necelou hodinku už jsme vjížděli do kraje, který každému milovníkovi vína spustí Pavlovův reflex. Jedna ze zastávek spoje nás nakrátko zavedla i do katastru sousední, neméně proslulé oblasti Sonoma. Narůstající množství fotogenických vinic na kvetoucí hořčicí porostlých kopcích dávalo tušit blízkost cíle naší cesty. Počasí, jako by chtělo naši euforii podpořit, zahnalo mraky daleko za obzor.

 

Ospalé městečko Napa, dárce jména celé oblasti, je pitoreskní, doširoka rozložený hrozen malých rodinných dřevěných domečků, z něhož jen občas vykoukne kamenná stavba o maximálně třech, čtyřech patrech. Kolem vína se tu točí všechno, a to i mimo hlavní sezónu, kdy je celé údolí doslova zaplavováno davy turistů. Na každém rohu tu naleznete firemní prodejničky, ochutnávky a vinařské bary. Člověk musí exponovat sílu své vůle, aby nezahořel vinařskou horečkou. V našem případě zdravě zafungoval omezený čas na procházku – zbývalo nám nějakých 40 minut do odjezdu městské linky, kroužili jsme proto jen v bezpečné vzdálenosti od autobusového nádraží. Hned za rohem na nás zvoncem cinkal právě vyjíždějící Napa Wine Train, oblíbená atrakce údolí. Luxusní, cenově odstupňované vagony, nesoucí vinařská jména (Champagne atd) nemusíte po celý den opustit, krmíte se cenově odstupňovanými lahůdkami, při zastávkách na nádražích městeček po trase ochutnáváte cenově odstupňovaná vína lokálních a zajisté těch (přinejmenším komerčně) nejúspěšnějších vinařství a pak řeknete všem známým: „Poznal jsem Napa Valley!“... Pokud nefandíte železnici, velké množství operátorů vám podobnou cestu zorganizuje i autobusem. Ano, víno je tu skutečnou atrakcí a nic naplat, na solventní turisty jsou zde dobře připraveni. Údolí je protkáno propracovanou sítí veřejných autobusových linek „Vine“ (v překladu „réva“), jimiž se dostanete prakticky kamkoli. Spoje č. 10 a 11 jsou trasovány s ohledem na dopravní potřeby klasického vinařského turisty. Projíždějí celým údolím od jihu k severu a zpět, krátce zavítají i do sousední Sonomy. Dopravce nabízí široké spektrum nejrůznějších typů jízdenek, v pokladně návštěvníka vybaví také potřebnými mapami a informacemi. Našim účelům nejlépe vyhověl denní pas, dostupný za přátelskou cenu.

 

Dočkali jsme se! U nástupiště zafuněl hodně oprýskaný veterán linky 10, za jeho volantem se zubila rázná černoška. Zkusil jsem taktiku, která v našich podmínkách běžně zabírá: „prosím Vás, kolik stanic je to do Yountvile?“. „Čéče, ses snad zbláznil, ne? S´ nikdy nejel busem? Jak to mám sakra vědět?!“ rozřehtala se na celé kolo. Jen vizáž nesouhlasila s Whoopi Goldbergovou – jinak bych podle hlasu, slangu, dikce a té prořízlé pusy věřil, že je to sama známá herečka! Byla kouzelná! Jak jsem se mýlil ve svých idealistických plánech cesty! To, co se z mapy i letadla (během přiblížení na letiště v San Franciscu jsem měl celé údolí Napa po své levici jako na dlani) zdálo jako vzdálenost zvládnutelná v případě nouze i pěší procházkou, se proměnilo na pěknou řádku zastávek přes půl hodiny trvající cesty. Bylo jich tolik, že do jízdního řádu tvůrci zanesli odjezdové časy jen několika vybraných. A v tom leželo jádro pudla! Nepomohlo ani upřesnění cíle naší cesty. Nikdy bych nevěřil, jak obtížná může být snaha deklamovat Američanovi název Stag´s Leap, kterým se pyšní dílčí podoblast Napa a jedno z jejích vinařství. Zkoušel jsem vyslovit nejrůznější fonetická provedení daných slov, přesto na mě řidička stále jen valila oči. Až kdosi zezadu autobusu zvolal „Stéééééááágs Lip“ a hned jsme si rozuměli. Přesto jsme se nikam nepohnuli... Naštěstí nás zachránil (skoro) krajánek, který věděl, o jakém místě je řeč. Z milého spolucestujícího, jenž se s námi dal ihned do řeči, se vyklubal vydavatel místních novin St. Helena Star, pan Doug Ernst, po předcích z jedné strany Čech a z druhé Vídeňák – takže vlastně plný Čech... Dozvěděli jsme se od něj spoustu zajímavých informací, a hlavně – správně vystoupili v Yountvile.

 

Šťastnou náhodou dělí zastávku Yountvile a tamní turistické informační centrum jen pár kroků. Dvě sympatické důchodkyně za pultíkem nám ochotně zavolaly taxík, operátorovi nahlásily přesnou adresu vinařství a mile s námi konverzovaly. Vůz si totiž dával na čas, což pobízelo k nervózně pravidelné kontrole hodinek – byly již skoro dvě hodiny odpoledne a dostupná doba pro plánované návštěvy vinařství v okolí se neúprosně krátila. Ani přejezd k vinařství neprobíhal úplně hladce – bezradný řidič poněkud bloudil. Avšak zachoval se férově a přebytečné jízdné připsal na svůj účet. Zvláštní človíček – zjevem ostrý boxer, v autě však poslouchal klasickou hudbu a jezdil velmi ohleduplně.

 

Vinařství Stag´s Leap Wine Cellars, u něhož jsme záhy stanuli, jsem pro návštěvu nevybral náhodou. Malá podoblast nesoucí stejné jméno je proslulá osobitým stylem vín, která její vinice rodí a vinařství slavných jmen se tam tísní v docházkové vzdálenosti. Jen namátkou – Schaffer, Silverado, Pine Ridge a jiní. Majitel vinařství Stag´s Leap Wine Cellars pan Warren Winiarski si v historii připsal klíčovou zásluhu na dnešní slávě kalifornských vín. Byl to právě jeho Cabernet Sauvignon S. L. V. 1973, který v anonymně hodnoceném klání v Paříži v roce 1976, společně s dalšími víny z Napa, porazil na hlavu mnohá slavná 1er GCC z Bordeaux, přestože soutěžní porota sestávala výhradně z francouzských degustátorů. Souboj, který země galského kohouta dodnes považuje za národní potupu, byl obrovským vítězstvím. Kalifornskému vínu, jemuž do té doby nikdo nevěřil, se otevřely světové trhy a dříve chudé, zemědělsky prosté údolí Napa zaplavili hledači pokladů na straně investorů i zákazníků.

 

V takové roli jsme se nyní ocitli i my a s velkým očekáváním stoupali po schodech uprostřed listnatého remízku, v němž se budovy vinařství ukrývají. Zaměstnanci degustační místnosti, zřízené patrně ze staré tankové haly, o nás sice částečně věděli, ale ukázalo se, že slovem „návštěva“ mysleli správci podniku při naší e - mailové komunikaci něco úplně jiného než já. Nebylo možné podívat se do žádných technických prostor, ani do sklepů, k naší velké lítosti. Vinařství prý nemělo ten den k dispozici dostatek zaměstnanců, aby se nám mohl někdo individuelně věnovat. Brzo mi došlo, že na podobný druh návštěv patrně ani nejsou moc zvyklí – než jsme stačili projít připravenou degustací vrcholových vín vinařství, v místnosti se vystřídalo snad na dvacet dalších hostů, evidentních laiků, kteří prostě jeli silnicí kolem a nakoukli dovnitř. Soudím tak podle „zasvěcených“ komentářů nabízených moků.

 

Těmito víny se nám vinařství za tučnou úplatu pochlubilo (před názvy uvádím vlastní hodnocení ve 100 bodové škále):

 

 

86 Chardonnay 2005, Arcadia vineyard, Napa, Stag´s Leap Wine Cellars

87 Cabernet Sauvignon 2004, Fay vineyard, Napa, Stag´s Leap Wine Cellars

91 Cabernet Sauvignon 2004, S. L. V. vineyard, Napa, Stag´s Leap Wine Cellars

92 Cabernet Sauvignon 2004, Cask 23, Napa, Stag´s Leap Wine Cellars

 

 

Šlo o vína vybraná a přepečlivě vyrobená. Na druhou stranu je ale nutné, s ohledem na dosti závratné sumy za jednotlivé lahve (od 60 – 160 USD) říci, že Chardonnay, sympatickým stylem mnohem blíže k jemnému pikantnímu Chablis, ne typicky tučnému barikovému stylu Kalifornie, by ve své cenové kategorii mělo být závratně a tedy nikoli průměrně až podprůměrně dlouhé v chuti. Cabernet Sauvignon Fay, ač jemný, kořenitý a voňavý, postrádal značně hloubku a šťavnatost těla. Teprve dvě poslední vína bezezbytku ukázala, kde leží potenciál slavné domény. Do vinice v sousedství (zřejmě ve vlastnictví Pine Ridge Winery), kam jsme zamířili strávit poslední minuty do smluveného příjezdu našeho taxikáře, jsme díky tomu neodcházeli rozčarováni. Brzy nás ale vyhnala dešťová přeháňka. Přikryla den lehkou melancholií - nastal čas vydat se zpět. Zbyly jen toužebné pohledy z oken taxíku. Na typické, žlutou hořčicí zaplavené vinohrady, na větráky sloužící k ochraně révy před mrazivým vzduchem, na cedulky s jmény vinařství podél silnice...

 

Do Yountvile jsme dorazili s malým předstihem. V infocentru se během naší nepřítomnosti vystřídala posádka - nové dvě důchodkyně nám darovaly kupónek na bezplatnou degustaci ve starožitnictví na rohu. Ochutnaná vína samozřejmě dojem z posledních vzorků ve Stag´s Leap nemohla překonat, ale i tak měla návštěva zajímavé kouzlo. Pár prohozených slov s obsluhou totiž odhalilo, že mladý muž hrál na lesní roh a jeho maminka taktéž – dokonce jako profesionálka!

 

Když zastavil u cesty oprýskaný veterán č. 10, kdo myslíte, že se na nás zpoza volantu opět zubil? Obtěžkáni novými zážitky, vraceli jsme se stejnou cestou, jakou jsme přijeli. Teplé světlo večerního slunce na nízkém obzoru dávalo okolním vinicím snad ještě více půvabu! Autobus do Martinezu i vlak do Davisu spolehlivě navazovaly, netrvalo dlouho a byli jsme zpět u hotelu. Skvělý den jsme zakončili v autentické mexické restauraci pořádnou porcí hovězího fajitas. Zůstaly nám skvělé zážitky a chuť se do Napa jednou vrátit k důkladnějšímu prozkoumání!