Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

V moci Sirén zapomenutého kraje... Slovenská Tokajská oblast


 

 

Teprve druhé, dirigentské hostování u Státní filharmonie Košice odškrtlo dva roky starou dlužnou položku na seznamu vytoužených cílů mých vinařských putování. Přání navštívit místa, kde sklepmistři plní do sudů a lahví zkapalněné sluneční paprsky, zůstalo při první návštěvě v roli sólisty nesplněno pro omezený časový prostor a nedostatečný přehled v místní zeměpisné i dopravní situaci. V roce 2008 jsem proto raději neponechal nic náhodě. Patrně nejdůkladnější příprava ze všech dosud uskutečněných výletů se ukázala být skvělou investicí – dobré načasování jako by přinutilo den, aby nespěchal do historie; tak bezstarostně bylo možno vychutnávat veškeré jeho půvaby. O co přesněji byla vyměřena závazná políčka cestovního itineráře, o to více prostoru se nakonec dostalo i neplánované improvizaci, která dokáže cesty do neznáma ocejchovat puncem pravé objevitelské výpravy...


Již v Praze jsem zvažoval možnost vyrazit do Tokaje dvakrát. Nejprve jaksi „nanečisto“, po skončení některé z dopoledních zkoušek orchestru, a následně „doopravdy“ – v poslední den pobytu, kde jsem si záměrnou rezervací večerního letu do Prahy vytvořil dostatečný časový prostor. Smyslem realizace kratší z obou výprav bylo zmapování geografické situace a odhad doby potřebné pro pěší přesuny, aby skutečná cesta za tokajským vínem proběhla hladce a nebyl nijak ohrožen odlet. Dopravní spojení do oblasti je překvapivě snadné a pohodlné, ale jen málo frekventované. Zmeškání zpátečního vlaku do Košic by představovalo vážný problém.

 

Ještě jsem ve víru práce na přípravě koncertu neměl kdy přemýšlet byť jen o konkrétním dni uspořádání průzkumné cesty, když Fortuna už dávno tesala její konkrétní obrysy... V přestávce druhé (úterní) zkoušky mě přišel navštívit slovenský kolega, první hornista Ondrej Marcin, aby mi předal milé pozvání k návštěvě své rodiny, přebývající v útulném domečku na tiché dědince kousek od Prešova. Rád jsem přijal a později rozhodně nelitoval. Okouzlující pohostinnost je lidem východního Slovenska zřejmě vlastní. Když jsme pro návštěvu hledali vhodné datum, zmínil jsem své cestovatelské plány. Ondrej náhle odchytil okolo procházejícího chlapíka a já měl během deseti sekund zařízený odvoz přímo do srdce slovenského Tokaje na ten samý den večer! Kontrabasista Erik Dragošek má v Kašově přítelkyni a tak na jih pravidelně váží cestu. Malá a Velká Tŕňa leží hned za kopcem, po silnici to však představuje pěknou objížďku – doufám proto, že se za svou ochotnou nabídku následně neproklínal.


Z Košic jsme vyjeli okolo šesté hodiny. Stav slovenských komunikací v kombinaci s tím, jak se je místní řidiči naučili „používat“, nutí člověka křečovitě rozptylovat vtíravé myšlenky na nadcházející konec životní cesty. U mě konkrétně zafungovala představa sluncem zalitých vinic – ostatně, už se mi osvědčila v Uruguayi, když se v několika stovkách metrů nad jejich řádky na naší filharmonické delegaci zacvičoval pilot národních aerolinek:-) Cesta naštěstí nebyla zvláště dlouhá, což mi dávalo naději, že si svou fixní ideu ještě zhmotním. Erik mě vysadil přímo vedle budovy (přesněji přízemní budky) radnice Velkej Tŕňi. Obdarovali jsme se vzájemně čísly mobilních telefonů a sjednali, že si později skrze sms upřesníme čas návratu a místo setkání. Jako by se slábnoucím hlukem motoru vozu mizícího v dáli odešla ode mně v několika sekundách i veškerá tíže civilizace... Zůstal jsem osamocen v hojivém tichu, jen vyjímečně protrženém štěkotem psa. Do nosu se drala silná vůně kvetoucího bezu, krvácející paprsky Slunce prodloužily můj stín, nikde ani živáčka. V té chvíli jsem byl lapen...

 

Přechod vesničky z jednoho konce na druhý nevyžaduje sportovního ducha. Rozkládá se více do šířky než do délky, a i tak jistě nemá než pár set obyvatel. O to pozoruhodnější musel být duch místní pospolitosti, napadne vás, když v zelené cloně stromů zahlédnete siluety hned tří kostelíčků, z nichž každý slouží jiné víře. V řeckokatolickém právě probíhala mše a z pootevřených dveří se linul nezvykle čistý nedoprovázený zpěv. Pro místní možná všední večerní obraz, pro měšťáka sváteční chvíle, která zanechá silný dojem.
Vkročil jsem do boční uličky a záhy stanul před areálem rodinné firmy J. & J. Ostrožovič. Kovaná brána s kamennými sloupky, za niž by se nemuselo stydět ani chateau v Bordeaux, byla otevřená. Směle jsem vkročil, ale budovy nalezl již opuštěné. Nebyl proto důvod dlouho se zdržovat. Pořídil jsem pár fotografií a vydal se zpět hledat nějaké známky života. Svah nad vesnicí přisliboval existenci typických vinných sklípků, tesaných v tufových vyvřelinách. Málem jsem propadl skepsi, když po stranách strmých uliček, jimiž jsem hodnou chvíli nazdařbůh bloudil, nebylo stále žádné vidět – majitelé půvabných domečků je schovávají před zraky kolemjdoucích ve svých zahradách. Konečně se pod vrcholem svahu přede mnou rozprostřel volný výhled do kraje. Úpatí okolních kopců se chlubila drobnějšími vinohrady a na malé planině se k sobě jako hříbečky choulily zděné vchody do sklípků. Jeden osamělý, o pár desítek metrů dál, se značně sešlým průčelím, zůstal dokonce otevřený. Sotva oči přivykly temnotě vstupního otvoru, bylo možné rozeznat, že se v jeho chodbách svítí. Zkoušel jsem volat dolů do labyrintu, bušit na plechové dveře, ale nikdo se neozýval. Nenašel jsem odvahu sestoupit po schodech do podzemí a prozkoumat příčinu toho podivného stavu.

 

 

Vrátil jsem se na polní cestu, nataženou po svahu jako pentle severojižním směrem. Ač nebylo zcela jisté, že mě dovede až do Malej Tŕňi, vydal jsem se na spěšný pochod – Slunce se již sklánělo hodně k obzoru a vzduchem vířící bodavý hmyz právě slavil večerní fiestu s krevními hody, jejichž obětinou jsem měl být já. Po několika stovkách metrů se po stranách stezky objevily menší vinohrady a krásný kostelíček s travou zarostlým hřbitovem zvěstoval, že jsem dosáhl cíle. Skloněná, potůčkem rozpůlená „Kostolní“ ulička mě dovedla k dvoupatrové budově radnice. Tvrzení, že to ve vesnici žilo by si vyžádalo velkou nadsázku, ale přece zde bylo o poznání rušněji než u sousedů. Mladá dívka na kolečkových bruslích točila piruety přímo uprostřed silnice, nadto v nepřehledné zatáčce (pravda, za celý večer jsem spatřil vozů méně než lidí), tři Romové túrovali do svahu zoufale kvičící monotraktor s návěsným vozíkem, na němž se sotva seskládali. Občas přes cestu přeběhl pes, zpívali ptáci, vzduch měl zvláštní vlhkost. Cedule na objektu místního konzumu odkazovala na blízkost vinařství rodiny Macíkovy, předního producenta obce. Vydal jsem se proto „Medzipivničnou“ ulicí – přesněji okresní komunikací spojující obě Tŕňě. Měl jsem štěstí, majitel byl ještě v kanceláři, v areálu probíhala degustace pro nějakou výpravu - zřejmě si tu podávají dveře. Pan Macík mladší na mě, podivného večerního poutníka s fotoaparátem na krku, hleděl s lehkou nedůvěrou, ale po několika vysvětlujících slovech zvolal: „Aha, dirigent?!“. Znělo to roztomile – nevěděl jsem, zda se pyšnit, nebo stydět:-) Nešlo o zázračnou dedukci – v předvečer této průzkumné výpravy jsem do vinařství posílal e-mail, osvětlující důvod mé košické návštěvy a tlumočící zájem o prohlídku vinařství. Zakrátko mé jméno zaujalo místo mezi položkami v poměrně hustě popsaném diáři – skromnému přání mělo být vyhověno v pátek ve 12 hodin. Sms od Erika mě zastihla právě ve chvíli, kdy jsem opouštěl firemní prodejničku. Za třicet minut nám tokajské vesničky mizely daleko za zády a já se ani během společného rozhovoru nedokázal odtrhnout od myšlenek na slibné zážitky páteční výpravy.

 

 

Ta začala brzy ráno. Několikrát jsem stiskem tlačítka „sleep“ přesvědčoval budík, aby mi dopřál ještě pár minut. Přece jen byla únava po koncertu znát a člověku se nechtělo z vyhřáté postele. Zvláště když šeď za oknem neslibovala prosluněný den. Ten tyran, démon civilizace však byl neúprosný a své kruté tažení nakonec korunoval úspěchem. V 7,33 vyjela z 5. nástupiště košického nádraží poněkud omšelá elektrická souprava směr Čierna nad Tisou. Jak se na obzoru začaly rýsovat typické vulkanické kopce slovensko – maďarského pomezí, z mraků stále častěji vyhlíželo Slunce a já pro změnu vyhlížel z okna jakékoli známky vinařské kultivace na okolních svazích. Ještě v Čerhově, severní vstupní bráně do Tokajské oblasti, kam jsme dorazili zhruba o hodinu později, nebyly na pravé straně tratě žádné vinice vidět. Že se nacházíte v rodišti „Vína králů, krále vín“ vás ujistí až velký starý sud, situovaný na betonovém piedestalu nějakých sto metrů od vlakového nádražíčka, hned vedle autobusové zastávky. Nápis na jeho čele hlásá „Vítajte v Tokajskej oblasti!“. Cíl mé cesty, samotné srdce vinorodého kraje – vesničky Velká a Malá Tŕňa ukrývá ve svém stínu mírně skloněný kopec, okrášlený souvislým kobercem vinic. Obejít jej po silnici by si vyžádalo slušnou procházku, k mému štěstí však na vlakové spoje navazuje autobusová doprava a tak jsem se za 12 korun mohl do Velkej Tŕňe pohodlně svézt. Cesta do areálu rodinného vinařství manželů Ostrožovičových mi byla již důvěrně známá, za pět minut jsem stiskl kliku dveří obchodní kanceláře. Ujala se mě šarmantní paní majitelka a hned mě vedla do nedávno zrekonstruovaného Tokajského domu. Je obdivuhodné, co z původních hospodářských stavení, kde se rozléhalo jen bučení krav, dokázala vykřesat nezdolná vůle a touha vrátit zapomínanému koutu Slovenska zasloužený respekt nejen kvalitou produkovaného vína! Zvenčí Tokajský dům vypadá jako kdejaké rodinné stavení s terasou, ale uvnitř vás osloví vzácná jednota výzdoby, sestávající z vtipně využitých starých předmětů nejrůznější povahy, přírodních materiálů apod., které efektně korespondují s neomítnutými zdmi z hrubého kamene a masivními stropními trámy. Vše líbezně ladí a evokuje rustikálně útulný dojem. I toaleta zde má originální myšlenku. Budova slouží jako prezentační prostor, police jsou plné vín v láhvích nejrůznějších tvarů, v degustační místnosti se pořádají ochutnávky, návštěvník si může k vínům dopřát místní gastronomické pochoutky a v případě potřeby i přespat. Kapacita je ovšem omezena. Z toho důvodu majitelé rekonstruují další, menší objekt, zatím ukrytý na sousedním pozemku za plotem. Bude přestavěn na penzion. Tokajský dům ukrývá ve svém podzemí i novější sklep. Rodina původně skladovala svá vína v několika „pivniciach“ ve svahu nad vesnicí. Při obnově stavení byl vyvrtán zkušební geologický vrt, aby se prokázalo, že cca 8 metrů pod zemí začíná tufové podloží, tolik nutné pro ideální zrání zdejších vín. Podlaha sklepa leží 14 metrů hluboko a vedou k ní skutečně dlouhé, zatočené schody. Společně se mnou po nich sestoupil mladý zaměstnanec vinařství, kterému jsem byl „předán“ poté, co mi paní Ostrožovičová pověděla mnoho zajímavého o vzniku firmy i samotné produkci.

 

 

V podzemí se drží extrémní vlhkost 98 %. Na některých místech schodiště zřejmě lehce prosakuje i spodní voda. Chodby, s výjimkou nově rozšiřovaných, za několik let pěkně porostly cennou černou plísní Cladosporium cellare. Její charakteristická vůně, smíšená s výpary ze sudů střežících tekuté zlato za pár minut prosákne vaším oblečením a stejně tak neodbytně se dere i do skleničky vína. To můžete ochutnávat hned v několika samostatných místnostech, koncipovaných pro velkou společnost, či intimní sešlost několika přátel. U Ostrožovičů neotírají sudy od plísně, sklep má proto, i díky originálnímu nasvícení, skutečně osobité kouzlo. Dotváří jej dále několik umělecky ztvárněných reliéfů osobností, které se klíčovým způsobem zapsaly do historie tokajského vína. Jednotící dotyk architektovy ruky je i zde hodně znát. Milý průvodce mě usadil v největší z prostor, s reliéfem Stromu života na stěně a nabídl mi k ochutnání tyto vzorky (vlastní hodnocení ve stobodovém systému je uvedeno před názvem vína):

 

 

92 Tokaj 2002 4 putňový, Malá Tŕňa - Makovisko

90 Tokaj cuvée 2005, výber z hrozna, „Natural Sweet“, Malá Tŕňa - Makovisko

89 Tramín červený 2007, výber z hrozna, „Special Collection“, Velká Bara – Ružičky

88 Lipovina 2006, bobulový výber, „Natural Sweet“, Malá Tŕňa - Makovisko

88 Cuvée „Víno Královnej Alžbety“ 2006, výber z hrozna, Malá Tŕňa - Makovisko

87 Furmint 2006, výber z hrozna, „Special Collection“, Malá Tŕňa - Vlčina

86 Lipovina 2006, výber z hrozna, „Special Collection“, Malá Tŕňa - Makovisko

86 Muškát žltý 2007, výber z hrozna, „Special Collection“, Malá Tŕňa - Makovisko

84 Muškát žltý 2007, kabinet, Malá Tŕňa - Makovisko

82 Rulandské biele 2004, výber z hrozna, „Special Collection“, Velká Bara – Ružičky

82 Ryzlink vlašský 2005, výber z hrozna, „Special Collection“, Malý Horeš - Vitálius

 

 

Při degustaci a družném hovoru o vínech i technologiích (mladý muž měl dobrou praxi z domácího sklepa svých rodičů) čas rychle utíkal. Bylo krátce před půl dvanáctou, když jsme stoupali po schodech zpět na denní světlo. Každý z několika posledních stupňů znatelně navýšil teplotu vzduchu, ovívajícího tváře. Zbyla ještě chvilka na pár slov s paní majitelkou a nákup pokladů pro soukromý sklípek. Vybral jsem si 5 putňový Tokaj 2002 a ojedinělou vzácnost z místních vinic – Tramín 2007, výběr z hroznů! Jde o víno z poslední úrody, neboť tato odrůda pochopitelně není v Tokaji doma a její keře musí být vyklučeny.

 

 

Plný čerstvých dojmů jsem vyrazil po okresní silnici směrem Malá Tŕňa. Slunce nad hlavou už poněkud připalovalo, ale i tak se po opuštěné komunikaci šlo příjemně. Z vrat jednoho z posledních domů v obci na mě vyběhlo odrostlejší štěně retrívra. Mělo naštěstí dobré úmysly - chtělo si jen hrát. Nemínilo ovšem nového kamaráda pustit a proto jsem byl donucen vyhledat páníčka, abych mohl pokračovat v cestě a psíkovi na vozovce nehrozilo nebezpečí. K budovám vinařství rodiny Macíkových jsem přišel právě včas. Pan majitel mě elegantně předal firemní sommeliérce. Sotva jsme se pozdravili, vzala beze slova z police dvě sklenice a už mě vedla do sklepa. Schodů bylo tentokrát méně, také viditelné vlhkosti. Upřesněný údaj mě ovšem vyvedl z omylu; i zde mají vínka ideální podmínky. Sklep byl, jako mnoho jiných v oblasti, vykopán již ve středověku, avšak i u Macíků se stále pracuje na rozšiřování jeho kapacity. Aktuálně se budují chodby, ve kterých bude zákazníkům nabízena služba archivních boxů. Několik takových tady již mají a láhve tokajských lahůdek v nich odpočívají pod skutečně úctyhodnou vrstvou sklepní plísně. Dozvěděl jsem se, že nejnovější spory mají bílou barvu, ta stárnutím přechází v šedou a nakonec černou. Podle toho lze odhadovat, jak staré jsou jednotlivé části podzemního labyrintu. Víno zde vyzrává v sudech s typicky červeně natřenými obručemi i v lahvích – samozřejmě nastojato, aby skrze zátku pronikal k obsahu vzdušný kyslík. Po kratší procházce podzemím mě slečna sommeliérka usadila v širší chodbě, zařízené s účelnou jednoduchostí pro degustace. Nabídla mi k ochutnání tato vína:

 

 

93 Tokaj 1996, 6 putňový, „Tokaj Classic“

91 Tokaj 2006, 5 putňový, „Tokaj Millennium“ (reduktivní technologie)

88 Lipovina 2006, výber z hrozna, „Tokaj Grand“, Černochov - Lada

88 Muškát žltý 2006, výber z hrozna, „Tokaj Grand“

82 Furmint 2006, pozdní sber, „Tokaj Grand“, Čerhov – Čierna hora

 

 

Zvláště zvědavý jsem byl na Tokajský výběr vyrobený reduktivní metodou. Rodina Macíkových se do něho pustila jako patrně první vinařství ve slovenské části proslulé oblasti. Maďarské končiny spory o technologii rozdělovaly již krátce po revoluci, kdy území, do té doby monopolně ovládané státním podnikem, zaplavili první zahraniční investoři především z Francie. Ti s sebou přinesli moderní vybavení, metody a pohled na věc, i když je nutno říci, že se k tradicím, předávaným po generace celá staletí, nechovali zrovna nejuctivěji. S novými přístupy experimentovali na sklonku staré éry i místní vedoucí malovýrobci, jako například Istvan Szepsy, potomek legendami opředeného stvořitele tokajského vína v jeho dnešní podobě. Tokaj vyrobený reduktivním způsobem vyvolával doslova diplomatické šarvátky – podobné, jaké dodnes vládnou mezi maďarskými výrobci a jejich právoplatnými kolegy ze Slovenska ve věci uznání nedělitelnosti geografického území Tokaj a práva na stejnojmennou značku původu. Státní podnik považoval taková vína za osobní útok a ohrožení tradic cizáky, zahraniční výrobci v tom naopak spatřovali zaujatost proti novátorství a snahu o poškození nemalých investic. Chválabohu se dnes situace po složitých vyjednáváních stabilizovala a reduktivní vína zde existují v symbióze vedle tradičních oxidativních – a to je dobře! Umožnila to změna ve vinařských zákonech, která zkrátila předepsanou minimální dobu zrání vína a nechává na rozhodnutí vinaře, které technologii dá přednost.

 

V čem spočívá rozdíl? Víno vyrobené reduktivním způsobem zraje v sudech podstatně kratší dobu. Maďarští vinaři navíc často používají nové vypalované sudy barrique. V žádném případě není pasterováno, jak to bylo v minulosti ve Státních sklepích běžné. Zachovává si proto výrazně svěžejší, ovocnější charakter, ne nepodobný francouzskému Sauternes. Snadněji se vejde do vkusu západních konzumentů, v čele s Francouzi. Tradiční tokajské si žádá konzumenta poučeného, znalého principů výroby, který ví, jaké krásy má v tomto unikátním produktu hledat. Reduktivní výroba je méně nákladná a pro vinaře i pohodlnější. Víno jde na trh podstatně dříve a je na zákazníkovi, aby jej uložil k dalšímu zrání v lahvích. Rozdíl mezi oxidativním a reduktivním tokajským je patrný již na první pohled skrze tradiční bezbarvou láhev – oxidativní má o mnoho stupňů tmavší, jantarový odstín.

 

U Macíků je možno ochutnat oba typy současně a je to skutečně velmi vzrušující a poučný zážitek. Těžko dávat jednomu přednost. Osobně bych si přál, aby moderní přístupy žily s tradičními v pospolitosti co nejdéle. Vinařství nabízí také ubytování ve vlastním penzionu „U Macika“ a gastronomické služby. Kromě kvality vín samotných mě zaujal krásný design etiket, který je graficky sladěn s veškerými prvky prezentace firmy od vizitek, přes propagační letáky až po webové stránky. Na závěr návštěvy jsem svou průvodkyni žádal o možnost nahlédnout do samotného výrobního provozu, ale nebylo mi bohužel vyhověno. Nastala chvíle rozloučení. Jak se dalo čekat, pro svůj archiv jsem si zakoupil po jedné láhvi reduktivního a oxidativního Tokajského výběru, přesněji: Tokaj 6 putňový (oxidativní) 1996 a Tokaj 5 putňový (reduktivní) 2006. Už 10 let rozdílu ve věku vín, uvedených na trh současně, demonstruje přesně podstatu rozdílu mezi výše popsanými výrobními přístupy...

 

 

Budovy bývalého slovenského státního podniku, za socialismu udržujícího monopolní postavení na trhu podobně jako jmenovaný Borkombinat v Maďarsku, se nalézají v těsné blízkosti areálu firmy Macíkových. Některé vyhlíží dosti opuštěně a podle toho také poněkud chátrají. V současné době jsou, společně s rozsáhlými sklepy, majetkem firmy Tokaj & Co. s.r.o., která vznikla odloučením vinařské výroby ve vinařsko - ovocnářské firmě Galafruit. Technické provozy vinařství jsou ve Slovenském Novém Mestě, do sklepů v Malej Tŕňi se víno převáží jen k vyzrávání. Stavby na povrchu proto s výrobou vína zřejmě vůbec nesouvisí. Když jsem tak procházel okolo, rozhodl jsem se trochu improvizovat – do odjezdu zbývalo ještě dosti času. Netušil jsem předem, že tato třetí, neplánovaná návštěva ve mě zanechá vůbec nejkouzelnější dojem.

 

Nejprve jsem nesměle zaťukal na otevřené dveře přízemní buňky schované mezi stromy – odtud mě poslali o pár metrů dále k domku dvoupatrovému, s křídlovými vraty do sklepa. V něm má společnost malou prodejnu svých vín. Tam jsem dostal pobídku, abych bez ostychu vstoupil do podzemního království, kde naleznu jednu z jeho tří vladařek. Bezděky jsem si vzpomněl na uruguayské vinařství Del Pedregal, spravované též sehraným ženským triem. Zatímco jsem sestupoval po nízkých stupních schodiště dolů, žena za mými zády volala do tmy, že posílá návštěvníka. Ihned se mě ochotně ujala velmi milá paní a vedla mé kroky hlouběji do nepřehledného labyrintu plísní zčernalých chodeb. Po všetečných dotazech podrobnější technické povahy znatelně pookřála a zaníceně, s oprávněnou hrdostí vyprávěla o tajích výroby tokajského, jemuž zasvětila svůj život. Teprve zde jsem se dozvěděl mnoho mně zatím neznámých, či nejasných skutečností. I závěry odborných publikací se totiž v některých otázkách výrobního procesu unikátního tokajského vína dosti rozcházejí. Zatím bylo dost času obdivovat se kouzlu sklepa. Působí upraveným dojmem, podlahy chodeb jsou uprostřed vysypány drobnými oblázky, sudy nejrůznějších velikostí se zeleně natřenými obručemi zde pravidelně otírají, všechny jsou jednotně uzavřené fotogenickými skleněnými zátkami (i když mě paní sklepmistryně upozornila, že těsní méně, než obyčejnější silikonové) a na čelech stojí svíčky, které zapalují při romantických prohlídkách bez elektrického osvětlení. Neodolal jsem a vytáhl jednu ze zátek, abych spatřil hladinku a přivoněl k tekutině, která ulpěla na skle. Omámila mě opojná vůně božského moku. Smyslnější dokáže být už jen esencia. To jméno vinaři tokajského kraje na obou stranách hranice, v jednotě s poučenými milovníky, vyslovují s nejvyšší úctou. Aby byla zájemcům „usnadněna“ orientace, pod prakticky stejným názvem se ukrývají hned dva rozdílné produkty, byť je slovo výjimečnost jejich sjednocující charakteristikou! Je nutné rozlišovat mezi Tokajskou výberovou esencií (v Maďarsku Tokaji Aszu Eszencia) a Tokajskou esencií. V prvním případě jde o hypotetický 7 – 8 putňový Tokaj, ačkoli takové označení je nesprávné a s ohledem na princip výroby tokajských výběrových (Aszu) vín ve své podstatě nesmyslné. Objem 6 putýnek cibéb (tedy až 150kg), které se, rozdrcené na pastu, zalévají 136 l (tokajská míra, obsah tzv. Gönckého sudu) základního samorodného vína, je už z prostého fyzikálního hlediska limitující. Informace o technologii přípravy Tokajské výberové esencie se v případě jednotlivých výrobců dosti rozcházejí. Dedukcí je možno dojít k závěru, že se tak činí buď naředěním samotoku (esencie), či pasty z cibéb moštem a následném prokvašení na relativně standardní (pro tokajská vína) obsah alkoholu (slovenská verze), nebo přidáním esencie do Tokajského výberového vína (verze maďarská). Naproti tomu Tokajská esencia je čistý sirupovitý nektar. Kvasí jen velmi neochotně, často dokonce celé roky a odolné kmeny kvasinek se v enormním obsahu cukru doslova utápí - vždyť může příležitostně dosáhnout 900g/l! Vzniklý nápoj bohů má potom tak nízký obsah alkoholu, že označení víno snad není v jeho případě ani na místě. Jde o pravý zázrak přírody a z vinných hroznů údajně nelze vyrobit nic chutnějšího. Lidé, kteří dostali v maďarských sklepích tohoto vína pověstnou lžičku tvrdí, že jeho aroma se nelze zbavit ani po několika hodinách. Já jsem to štěstí neměl, ale mohl jsem na podlaze místnosti uzavřené mříží alespoň spatřit demižony s rezervou nekvašené esencie. Tokajští vinaři ji uchovávají proto, aby i v případě špatného ročníku, kdy se na keřích nevytvoří dostatečné množství cibéb, mohli vyrobit výběrová vína. Takovou metodu vinařský zákon umožňuje.

 

Sklep ukrývá i bohaté zásoby vín starších ročníků, především z devadesátých let. Leží v lahvích dnes již nepoužívaného typu - užších, vyšších, s plochým dnem. Tato tokajská lze stále najít na slovenském trhu, většinou i s původními etiketami společnosti Galafruit. „Když už jste tady, pojďte si sednout do degustačky, něco Vám přinesu na ochutnání!„ projevila paní typickou východoslovenskou pohostinnost. Postupně mi snesla na stůl v malé útulné místnosti tato vína:

 

 

92 Tokaj 1999, 6 putňový

90 Tokaj 2003, 4 putňový

87 Tokaj 1999, samorodné suché

83 Muškát žltý 2007, výber z hrozna

 

 

Mimo hodnocení jsem ochutnal mladý 5 putňový Tokaj ročníku 2006, který bude ještě hodnou chvíli vyzrávat v sudech, odkud byl v menším množství načerpán pro účely technické degustace, jaké ve vinařství enologové a sklepmistři pravidelně pořádávají, aby rozhodli o dalším postupu. Překvapil mě velmi nečekanými vůněmi – paní průvodkyně vysvětlila, že právě takto voní a chutnají čerstvě sesbírané cibéby. Víno se zráním dále rozvine do typických znaků, pro které Tokajské výběry milují znalci po celém světě. Když byl přechutnán i poslední vzorek, paní Štofirová (mezitím mi prozradila své jméno) nabízela, že mi kterékoli víno stočí na cestu pro připomenutí – to už jsem před její pohostinností kapituloval, hleděl se řádně poděkovat a chystat na cestu, neboť jsem si připadal pomalu jako příživník. Člověk se v našich končinách s takovým přístupem skutečně prakticky nesetká. I proto bych chtěl této milé paní zde ještě jednou srdečně poděkovat za jedinečný zážitek! A jaké jsem měl přitom štěstí - zrovna se prý chystali vysířit a uzavřít sklep, což dělají před každým víkendem. Po zapálení sirných tablet, jimiž sklep i víno chrání před škodlivými mikroorganismy, není už vstup do sklepa možný. V prodejničce nad sklepem jsem si zakoupil láhev zmiňované vzácné Tokajské výberové esencie, ročník 1999. Bývá ve slovenské tokajské oblasti jen zřídka k sehnání - o to více překvapila její cena, odpovídající obvyklé výši za 5 putňový Tokaj.

 

 

Nastal čas vypravit se do Čerhova na zpáteční vlak. Zvažoval jsem cestu po okresní silnici zpět přes Velkou Tŕňu, sice spolehlivou, ale poněkud delší. Zvítězila dobrodružnější varianta - přes les a vinice Čiernej hory, vedená prakticky vzdušnou čarou. O této možnosti se zmínili již u Macíků. Pro jistotu jsem proto udělal krátkou zastávku v jejich kanceláři, abych si trasu upřesnil. Majitelé ochotně navrhovali odvoz autem, ale s díky jsem odmítl. Nebylo proč spěchat, vlak do Košic odjížděl za více než hodinu. Z Malej Tŕňi také jede autobus, který podle jízdního řádu staví u nádraží o pět minut dříve než vlak. Tato alternativa ovšem neměla mou důvěru. Později se skepse ukázala zbytečnou, avšak podnítila procházku, co pohladila na duši...

 

Prašná polní stezka do Čerhova se začíná přímo pod penzionem Macíkových. Rozloučil jsem se pohledem s vinohrady Malej Tŕňi a vkročil do nehlubokého lesa. Kurz se stočil doprava, brzy se objevily sady černého rybízu a následně první řádky révy. Právě zde by měli mít své vinice Macíkovi. Slunce poutníka nešetřilo, na zádech tížil batoh se šesti tokajskými, fotoaparát a láhev vody, a přece se šlo tak lehce! Okolní krása prosvítala listovím révy, nos oblažovaly vůně lučních květin, zpívali ptáci, na cestě ani člověka. Nedávno odkvetlá réva se již chlubila laty, zárodky budoucích hroznů – strapců, jak je líbezně nazývají slovenští vinaři. Úponky révy, hledajíce pevnou oporu, rostly až do nebe. Měl jsem pocit, jako bych tam vystoupal s nimi! Na zem mě vrátila scenérie prvních domků Čerhova s menší černou skládkou. Za deset minut jsem vesnicí prošel do blízkosti nádraží. Protože túra utekla rychleji než jsem očekával a do odjezdu zbývala ještě dobrá půlhodina, šel jsem si odpočinout do příjemně stinného altánku u obecního sklípku. Na úpravném prostranství tu obec pořádá své kulturní akce. Zanedlouho mě odtud vyhnal hlad a proto jsem vyhledal služby pitoreskního konzumu. Zadlužil jsem se zde 1 slovenskou korunou, když jsem si (jako mnohokrát předtím) popletl v peněžence dvoukorunu s pětikorunou a přecenil tím své finanční možnosti. Hleděl jsem ve vinařstvích utratit pokud možno všechny slovenské devizy a zbylo mi jen pár posledních mincí, které jsem musel, mámen vidinou skromné večeře, použít. Milá paní prodavačka už měla šunku k rohlíkům nakrájenou a proto jen mávla rukou: „až budete mít kolem cestu!“. Ano, já se do Tokaje MUSÍM vrátit! Není to jen hlas svědomí, co mě stále volá do tohoto jedinečného místa! Tokaj musí každému nevyhnutelně učarovat. Zapomínaný, hojně opouštěný svými obyvateli, zachovává si jedinečného ducha, čas jako by se zde zakonzervoval. Současně mně rozpolcuje. Místní nemají lehký život, jako vůbec všichni na východě země. V takových podmínkách je ojedinělé úsilí navštívených vinařů téměř heroickým a vzbuzuje plné sympatie. Jejich osud je paralelní se špičkovými hudebníky v dnešní kulturně devastované střední Evropě. Také netuší, zda horizont, který vidí v dáli je zemí zaslíbenou, či fata morganou, která jen krutě zkouší hloubku studny životních sil... Přece nepolevují ve svém nasazení, neslevují ze svých ideálů, dál hledají dokonalost, lahve plní svým potem a hrdla pečetí otiskem svého srdce. Hlasitě volám do světa, ať objeví krásy toho kraje a nebeské víno, jež rodí! Tiše však prosím: neprodejme jeho duši...