Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Vinicemi Čech v jedné stopě


 

 

Přitahovala mě už dlouho. Snad tomu bylo věkovým rozdílem, snad její oduševnělou krásou; pokaždé jsem ji netrpělivě vyhlížel z okna vlaku a cítil zvláštní rozechvění, když se zjevila... Kolik života již porodila! Toužil jsem vdechovat její vůni, dotýkat se jí, potěžkat nalité bobule, drze vstoupit do úrodného řádku. Ale osud našemu setkání dlouho nepřál... Až jednoho dne se mi oddaná trpělivost konečně vyplatila. Popadl jsem bicykl a odhodlaně na ni vyrazil! Na Sovici, nejhezčí vinici široko daleko.


Zbýval měsíc do sklizně, málem jsem se nedostal přes bránu oploceného areálu, v jehož katastru se nachází. Snad správce přesvědčil fotoaparát na mém krku, snad záruky, že jsem jen milovník vinařského oboru, nikoli škůdce; byl jsem vpuštěn a s funěním zanedlouho stoupal (na nejnižší rychlostní převod samozřejmě:-) ) pod zalesněnou čepici nevysokého pahorku. Překvapila mě půda vinohradu, přecházející od křídově bílé po čistě šedou, i jeho ne vždy zcela uspokojivý technický stav. Nezřídka bylo vidět zborcené sloupky opěrného systému, ani se zelenými pracemi zde zrovna nespěchali... Přesto působí jako celek impozantním dojmem a není divu, že příznivě osluněné keře rodí skvělá, příležitostně zcela mimořádná vína! Poskytují také vítaný azyl lesní zvěři – než jsem projel celým svahem, donutil jsem nechtěně k zbrklému úniku nejméně tři srny. Těžko říci, kdo z nás se polekal více. Vinice nabízí krásný pohled do kraje, má svou zvláštní atmosféru a neproniká sem žádný hluk z okolí – byl by jistě zážitek usadit se do trávy k pikniku, zapíjeném vínem zde zrozeným... Tahle stará dáma opravdu nezklamala mé očekávání!

 

Ve východním směru na Sovici navazuje široký pás vinic krášlících temeno svahu pravého břehu Labe, o němž cestující ve vlaku či na lodi nemá tušení. Platilo to dlouho i pro mě... Jejich terroir nebude ze zřejmých důvodů srovnatelné hodnoty, jde však o dobře udržované pozemky značné rozlohy – trvalo mi, při občasných zastávkách k fotografování, nějakých 30 minut dojet do nejvýchodnějšího bodu, samé hranice litoměřické vinařské oblasti. Zde se nalézají novější výsadby, s nimiž jsem se kvůli oplocení mohl seznámit jen z odstupu. Končí tu krásná přírodní scenérie a vládu nad krajem přebírá bezohledný průmysl...

 

V dálce se rýsovala silueta Mělnického zámku. Změnil jsem prvotní plány a šlápl do pedálů, puzen touhou pokořit tu vzdálenost. Věřil jsem řece, ta mě přece musí dovést až k cíli! Omyl! Skončil jsem v poli kukuřice kdesi za Štětím, v těsné blízkosti jiné siluety - odporné mělnické elektrárny, výhružně hučící do okolí... I vrátil jsem se s nadávkami zpět k rušné silnici, po níž mi bylo nemilé jet. Ohrožován aerodynamickými nárazy splašených kamiónů, uvítal jsem azyl vinice zjevivší se náhle po levé straně. Nemýlím-li se, jmenuje se Liběchovská. Bylo mi smutno vidět její západní část zcela zpustošenou. Zdivočelé nemocné keře plazící se v neproniknutelné změti po zemi i zbytcích betonových opor připomínají reálie pohádky o Šípkové Růžence, zuboženým řídkým hroznům, o které nikdo nestojí, zpívají tklivé písně dráty vysokého napětí, mezi listovím prosvítají odporné výjevy civilizace... Vinařská apokalypsa! Naštěstí je osudem jen malé části viniční tratě, zbytek je v dobrém stavu. Zřetelně lze rozlišit hranice mezi državami jednotlivých vinohradníků, některé parcely jsou evidentně udržovány nadstandardní péčí. Vinařská obec Liběchov se nalézá v blízkosti. Zbytky jejích onehdy krásných viničních teras s ruinou kostelíka člověka též nenaplní přílišným optimismem... Cestu k Mělníku místně lemují menší vinařské pozemky obehnané typickými opukovými zídkami a v sezóně také prodejci domácí ovocnářské úrody. Jakási dobrá duše pro mě plní velký sáček přesladkými broskvemi a odmítá převzít i sebemenší obolus.

 

Vjíždím do Mělníka – Mlazic. Toto předměstí je přece sídlem dvou vinařství známých mně důvěrně svou produkcí! První z nich, Mělnické vinařství Kraus nalézám snadno podle reklamní cedule. Nedostává se mi přijetí z nejvřelejších... Snažím se chápat, že neobjednaní hosté nemusí být vítaní všude.. Jsem donucen k taktickému ústupu bez jakékoli kořisti. Později si doma spravím chuť z pražských obchodních zdrojů – vinařství je bez diskuze chloubou oblasti! Ptám se místních po vinařství Luďka Vondráka. Marně. Čas tlačí, vyrážím k zámku. Přiznávám bez hany, patřil jsem k těm, kteří si s ním automaticky spojovali provozy Lobkowiczkého vinařství. Proto mě poněkud zaskočí cedule poukazující k zrekonstruovanému nízkému objektu u řeky. Mám štěstí, personál včetně majitelky princezny Bettiny Lobkowicz sedí v družném hovoru v patiu. Troufale se představuji. Paní Bettina ochotně vysílá jednoho zaměstnance, aby mi předvedl její království. Později se mě ujímá sama a trávíme čas velmi příjemným rozhovorem, jímž mi poodkrývá spletitosti provozu firmy determinované složitějšími rodinně obchodními vazbami po rozvodu s Jiřím Lobkowiczem. Od té doby vím, že sklepy zámku jsou pouze působivou atrapou. Byl jsem osobou paní Bettiny okouzlen, úvodník tohoto článku by ji dost dobře mohl patřit... Je to mimořádná žena a její nakažlivý entuziasmus stojí za nejedním obrodným procesem na Mělnicku. Domluvili jsme se na interview pro mé stránky, darem jsem dostal láhev nově stvořeného cuvée ještě bez etikety, zakoupil tři další vzorky v prodejně a vydal se na cestu k nádraží. Oblíbený pohled na fotogenické zámecké vinice jsem si tentokrát vychutnal z netradiční perspektivy. V závěru dne se na mě usmálo štěstí v podobě sympatického řidiče autobusu, který akceptoval přepravu i s jízdním kolem. Výrazně tak urychlil a usnadnil můj návrat do Prahy.

 

 

Velkým Žernosekám jsem dlužil ještě jednu výpravu. A sice za vinicemi v západním katastru obce. Ač jsou o něco méně impozantní a fotogenické než Velká a Malá Vendule, či Kostelní, jde o krásné a kvalitní viniční celky. Rozlohou dříve jmenované evidentně předčí; jízdní kolo přišlo vhod. Celý mírný svah nad Žernoseckým jezerem je osázen révou, dobře udržované řádky lze spatřit též za jeho temenem, odkud se nabízí pohled na slavné terasy a blízký Radobýl, Máchův osudový vrch. I ten se pyšní menším, dosti vysoko položeným vinohradem, s nímž jsem ovšem neměl čest setkat se zblízka, neboť bez mapy bylo zatěžko hledat příjezdovou komunikaci. Slunce podzimního odpoledne slábne rychle a já měl v úmyslu navštívit ještě vinice pod Lovošem, majestátním strážcem Lovosic (zkomolené jméno původem z jazyka kmene Navajů : Uog-howg-sigs, přeloženo „Smradlavé město“). Patrně naposledy v letošním roce jsem vstoupil do vratké loďky kouzelného žernoseckého přívozu. Nad řekou vál již chladný vítr, zahalil všechny milé zdejší vzpomínky nostalgií a zahrál na melancholickou strunu... Malé Žernoseky jako by se již ukládaly k zimnímu spánku; ruch utichl dokonce před místní hospodou na fotbalovém hřišti, odkud obvykle zaznívají vzrušené debaty o výkonech lokální fotbalové elity. Do Lovosic je to po okresní silnici co by kamenem dohodil. Výšlap uličkou zahrádkářské kolonie do svahu Lovoše dá netrénovanému cyklistovi trochu zabrat, o to příjemněji se jede zpět dolů podél vinohradu, bohužel však oploceného. Dokážete-li si odmyslet panorama chemiček nevlídného betonového souseda, nabízí turistovi docela hezkou oázu přírody a hroznům dobré stanovištní podmínky, jak ostatně příležitostně dokazují některá místní vína. Shodou šťastných náhod jsem láhev vynikajícího ryzlinku z této polohy dostal darem od kolegyně z Ústí nad Labem den před cestou. Že se trať Pod Lovošem skutečně řadí mezi žernosecké vinice připomene typický strážní domeček ve svahu. Nechtělo se mi odjíždět do Prahy z lovosické šedi, vrátil jsem se do Malých Žernosek k rozloučení s líbeznými siluetami. Časová rezerva dovolila odbočit u hřiště do malebného Opárenského údolí, jehož ticho protrhávané jen šuměním vody a provoněné vůní vlhkého lesa přímo hladilo duši. Po pár set metrech jsem však byl donucen k ústupu neohroženými cyklisty; jejich světlomety se bez varování řítily z houstnoucí tmy jako lačné oči vlků. Přesně v 19,20 zastavil u nástupiště osobní vlak.