Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Jak na trému...


Ahoj Ondro, rád bych prostřednictvím tvé Hornové kliniky zjistil, jakým způsobem bojuješ proti trémě před konzertem (např. ve vyprodaném Rudolfinu), a jak bys poradil (po stránce psychické) kolegům připravujícím se na mezinárodní soutěže. Za odpověď předem děkuji! Josef

 

Milý Josefe, pro křest hornové kliniky jste nevybral lehkou otázku. Tréma je věčné téma. Nevyzpytatelná jako osud. Přichází nezvána a zanechá člověka v opuštěnosti, když ji očekává. Zaručených návodů, dokonce celých publikací, je celá řada. Kdyby ale jen jediná z těchto cest měla univerzální platnost, Vaše otázka by nikdy nevzešla. Tréma je bohužel přirozenou tělesnou reakcí a jako taková tu bude s námi asi navždy. Moje hlavní rada proto zní: naučte se s trémou žít. Dokáže být i užitečná - nabudí, zjitří smysly, vytvoří ono potřebné "chvění vzduchu" na koncertním pódiu...Především je ale katalyzátorem ovládnutí nástroje, neboť jako neúprosný soudce nemilosrdně zveřejní každou nedostatečnost v herní technice. Aby jste mi rozuměl: třese - li se hráči při koncertním výkonu tón, není to vinou trémy, nýbrž špatné dechové techniky. V otázce trémy má každý z nás, vinou rozdílných dispozic, startovní blok a cílovou pásku umístěné jinde, všichni ale běžíme stejným směrem - eliminace vlivu trémy na herní proces je úkolem č. 1.

Doporučení, vycházející z mé vlastní zkušenosti, mají nutně subjektivní platnost - pro hledání zacíleného postupu bych musel znát přesněji specifika, kterými se ve Vašem případě tréma projevuje. Zde jsou tedy některé ze zbraní, jež se mi v boji s trémou osvědčují:

Co nejdokonalejší předkoncertní příprava.
Při cvičení se snažím simulovat podmínky koncertu a prověřit veškeré eventuality, jež mohou v jeho průběhu nastat. Vedle detailního cvičení tak například přehrávám celý koncertní (sólový) program bez přestávky a několikrát za sebou, abych si ověřil, jak jednotlivé prvky vyjdou při únavě nátisku a koncentrace. Vědomí, že víceré provedení díla vydržím, přijde na horké půdě pódia před nastoupeným orchestrem nesmírně vhod. Choulostivé prvky, fráze a pasáže náročné na výdrž cvičím vždy v podstatně širším dynamickém rozpětí, než v jakém jsou předepsány. To umožní poznat chování nástroje i v nejextrémnějších polohách. Především si pak přímo hmatatelně uvědomíte význam správného používání dechového systému v celé jeho komplexnosti pro lehkost hry, přesvědčivé frázování a v neposlední řadě pro celkovou fyzickou uvolněnost při hře, kterou právě tréma obvykle komplikuje. Vzpomeňte zde, jaký význam hraje dýchání v józe a jiných technikách! O jeho vlivu na koncentraci se ani nezmiňuji...

Zjednodušeně řečeno, při cvičení je nutné neustále dobývat nové rezervy, rozšiřovat hranice svých daných hráčských omezení, nespokojit se nikdy s aktuálním stavem.

Pozitivní roli pro tlumení projevů trémy v průběhu let hráčské praxe sehraje zdravá dávka rutiny. Hrajete - li skladbu ve svém životě již po několikáté, s časovými odstupy, vedle interpretačního růstu dojde k vybroušení schopnosti koncentrovat duševní úsilí správným směrem. Nutno ale říci, že jde trochu o dvojsečnou zbraň: odvedete - li s bravurou některé dílo po několik večerů za sebou (třeba během koncertního turné), není až tak těžké, jste - li v horším duševním rozpoložení, během dalšího provedení znejistět, protože chcete podat přinejmenším stejný výkon, jako v předchozích dnech. Tréma je svým způsobem převlečená ctižádost a je nutné ji ukáznit do mezí užitečnosti. Snažím se proto od svého provedení neočekávat pokaždé identický tvar. Sebemenší detail, který by se v opačném případě od ideální představy odklonil, by mě jen zbytečně rozptyloval. Nechávám vždy trochu prostoru momentální inspiraci a stavím především na vyznění celku.

I skvěle připravený hráč má na cestě k dokonalému výkonu před sebou poslední nelehký úkol - svést úspěšnou bitvu se svou vlastní psychikou. Zde musí každý najít individuální cestu, neboť nepřítel je záludný, mocný a nezná pevných zásad. Mně osobně pomáhá chovat se na pódiu trochu jako bláznivý hazardér, uhánějící tryskem po dálnici na motorce. Stejně jako on si nesmím připustit, že by se mohlo cokoli stát a neustále riskuji. Opatrnost ve hře = chybovost. Nepřipouštím si strach z těžkého sóla, snažím se na něj co nejvíce těšit. Bez diskuze je v tom špetka hráčského exhibicionismu. Co naplat, herec se strachem z lidí na pódium patrně také nevkročí...Na druhou stranu, zbytečné by bylo riskovat tam, kde není člověk dokonale připraven. K tomu, aby jste hnal do extrému, dejme tomu, některé pianissimo, musíte vědět, že ho opravdu dokážete zahrát...


Chápete - li interpretační proces ve smyslu postupné stavby domu, kdy konstruujete z jednotlivých cihel (tónů, barev, dynamiky atd) a radujete se z každého dokončeného patra (fráze, celé věty), budete rozhodně ve větší psychické pohodě, než v případě, ve kterém se necháte pohánět představou ideálního celku, kterak jste jej při cvičení sestavil a v bezpečí domova mnohokrát odzkoušel a z něhož Vám nyní vlivem trémy a z ní pramenící nepozornosti s každou chybičkou odpadávají celé kusy...Zdá se to směšné, ale případný kaz bude v prvním případě pro Vás mnohem stravitelnější. Když mohl Baťa devítkami zvýšit odbyt svého podniku, proč by neměla fungovat tato analogie rady, kterou dávají psychologové ženám do manželství (musíte vidět svého muže jako neandrtálce, kterého Vaše každá rada kultivuje a přibližuje k podobě gentlemana. Nikoli obráceně...)?


Jak zaměstnat myšlenky, které se čas od času honí každému z nás během koncertu hlavou: "Proč se ten pán v první řadě tak mračí, nelíbí se mu, jak hraji? Ach ne, sál je plný hornistů, kteří čekají jen na mou první chybu! Teď je přede mnou ta nejtěžší pasáž, určitě ji zkazím! Atd, atd - dosaďte si vlastní větné verze:-)? Snažte se ponořit do hudby, sdělujte každým tónem, každou frází, každým crescendem nějaký příběh, emoci, touhu, melancholii, smutek, radost...Zavřete oči, nechte se unášet, modulujte, inspirujte, improvizujte...Hudbu netvoří přesně odehrané tóny odpovídající barvy, dynamiky a výšky. Mnoho hudebníků, či přesněji řemeslníků, ji takto chápe a celý život proto ještě ztrpčují osud těm, kteří hledají více. Každému schopnost takového vnímání není dána - matematik také ztěží kdy vetkne nesmrtelného ducha výtvarnému dílu, nebo básni. A matematiků je mezi hudebníky až příliš... Trémou netrpí, neboť ohlídat čistotu intonace a další, nejzákladnější atributy výkonu, v jejich očích dokonalého, opravdu není nic těžkého...Co se soutěží týče, obvykle s takovým přístupem vystačíte, ostatně většina porotců od Vás více ani slyšet nechce - od toho je tu přece lidské zrání...Rychleji, výše, silněji!! Ale kam se poděla duše? Každá hudební soutěž, odpusťte mi ten názor, přes nesporné přednosti formuje spíše sportovní přístup, než uměleckou tvořivost. Je třeba zdůraznit, že Vás může kataputultovat do závratné výše, ale umělce z Vás sama o sobě nevytvoří. Učiňte hudbu smyslem života. Skutečný hudebník je jako kardiolog - otevírá lidem srdce. Nepotřebujete diplom, aby jste mohl rozdávat krásu. Má rada proto zní: neberte soutěže smrtelně vážně. Vydáte - li se touto cestou, garantuji Vám, že nebudete mít na trému čas! S přáním mnoha úspěchů

Ondřej Vrabec