Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Přidusit, podusit, nebo udusit? Bouché...


 

Existují nějaké triky, jak docílit zvukově a intonačně kvalitní hry „bouché“?

(Dotaz z japonské hornové kliniky)

 

Zákonitosti interpretace dušených tónů mají dosti individuální povahu. Přístupy, na něž jeden hráč přísahá, nemusí u druhého fungovat vůbec. To je ostatně údělem hry na lesní roh obecně. Záleží ponejvíce na velikosti a tvaru ruky daného hráče, jako i na menzuře korpusu jeho nástroje. Opomenout nelze ani míru schopností ovládání dechového aparátu. Alespoň krátká série vlastních pokusů Vás proto s největší pravděpodobností nemine. Jako prvotní impuls však mohou posloužit některá pravidla s globální platností :

 

1) V rámci možností je ideální hrát „bouché“ pasáže na základní F ladění. Je intonačně i zvukově nejstabilnější a barevně nejcharakterističtější. Intonační posun směrem nahoru (kterému se ostatně nevyhnete nikdy – viz 4. bod) je menší a nadto se lépe koriguje. V pohyblivějších pasážích se příležitostnému užití B ladění pro „skladnější“ prstoklady asi nevyhnete, ale ověřte si na vlastní kůži, jaký rozdíl v hráčském komfortu a zvukové průraznosti představuje.

 

2) Mnozí hornisté v mylné představě, že čím více svůj nástroj ucpou, tím lepší „bouché“ zvuk docílí, zarazí ruku do korpusu tak vehementně, div jim nevykukují konečky prstů z nátrubku. Proč jde o mylné počínaní? Jistě jste se již setkal se speciální „bouché“ sordinkou, užívanou v orchestrálním provozu pro výhodu jejího pronikavějšího zvuku a snazšího ozevu v hlubší poloze. Pak víte, že z uzavřeného prostoru, tvořeného trubicí nástroje a k ní pevně přiléhajícími stěnami dusítka, vede ven cca 10cm dlouhá dutá trubička, zakončená jakýmsi miniaturním roztrubem. Zkuste ji při hře ucpat prstem! Nástroj se zahltí a nevydá ani hlásku. Kmitající vzduch, zodpovědný za jeho rozeznění totiž nemá kam unikat. S rukou je to stejné. Pokud ji, coby beztvarý hrozen zarazíte do nitra Vašeho nástroje, nějaký zvuk se sice ozve (neboť korpus jen stěží hermeticky utěsníte), ale nebude ani kvalitní, ani průrazný. V podstatě se nejlépe osvědčuje pouhé těsnější přiklopení dlaně. Je velmi výhodné, že do něj lze přejít jen minimálním pohybem z obvyklé pozice, jakou se dnes lesní roh obvykle drží. Hráč může v rychlém sledu střídat hru tónů otevřených se zavřenými, aniž by vznikaly nežádoucí otřesy.

 

3) S předchozím bodem souvisí i další pravidlo. Nesnažte se při hře „bouché“ natlačit do nástroje co nejvíce vzduchu - „přefouknout“ ho. Vzduch nestačí skrze Vaši ruku unikat a nástroj se v horším případě opět zalkne, v lepším bude přebytečný přetlak v nástroji rušit zvukové kmity a výsledný tón nebude mít žádoucí parametry. Je zapotřebí docílit hodně muziky za málo peněz, neboli najít způsob, kdy za minimálního úsilí nástroj vyvine největší sílu. To je ostatně nutný předpoklad i v běžné hře, chcete - li si zachovat zdraví alespoň do středního věku. Prostředkem k tomu je práce se zvukovou barvou, podmíněná schopností ovládání dechového aparátu. Bránice a přilehlé svalstvo (vzduchová pumpa), svaly krku (regulátor tlaku a toku vzduchového sloupce), hlavové dutiny (rezonátory) a retní otvor (finální mikrokorektor vzdušného proudu) – to jsou prostředky, které má hráč pro ovládání tónových barev k dispozici. Rozbor principů a nepřeberných kombinací uvedených prvků, jimiž lze změn tónové kvality dosáhnout, by vydal na samostatnou studii (a to nezmiňuji jejich zcela klíčový význam pro snadnou hru ve vysokém registru). Ve stručnosti : vzduchový sloupec může mít různý objem, různý tlak a různou rychlost toku, což pochopitelně v chování nástroje nalezne výraznou a slyšitelnou odezvu. Mechanismy dechového aparátu můžeme tyto veličiny efektivně ovlivňovat. Největší dopad na barvu zvuku pak mají jejich kombinace. Například velký tlak a středně rychlý tok (plná síla bránice, lehce přivřený krk i retní otvor) není pro tónovou barvu totéž, jako velký objem a rychlý tok (plná síla bránice, otevřený krk a lehce přivřený retní otvor). První způsob charakterizuje ostrý, kovově žesťový zvuk, pevné průrazné fortissimo ve vysoké poloze, důrazné staccato v extrémně silné dynamice apod. Druhý ztělesňuje mohutné, ale kulaté a vzletně vzdušné forte pro Straussův 2. koncert... Možností je nepřeberně! Takto teoreticky rozebráno může vše znít pro mnohé možná úsměvně, ale hráč, který se při hře nespokojí s jedinou univerzální barvou tónu ví, o čem je řeč; i když uvedené principy vnímá možná jen jako subjektivní pocit.


Podstatné je, že sladkobolně rozteklý tón bez pevného jádra jen ztěží vytvoří průrazný, ostře definovaný a typicky bzučivý „bouché“ zvuk.

 

4) Některé didaktické publikace hry na lesní roh radí transponovat o půltón dolů, jiné o celý tón nahoru. Funguje v podstatě obojí, přičemž ideální není ani jedno. Osobně používám první způsob, už pro flexibilnější transpozici. Většina „bouché“ pasáží je v případě orchestrálních partů předepsána ve vyšší dynamice. Pokud počítáte předem s nutností intonovat poněkud níže a korigovat tak obvyklý posun intonace směrem nahoru, transpozice o půltón dolů z hlediska intonace i barvy vesměs spolehlivě funguje. V sólových partech je ale dušených tónů užíváno často spíše obráceně – tedy jako „echo“ efektu. Pro takové případy je obvykle nutné najít speciální řešení v podobě mnohdy překvapivých prstokladů, které ušetří nátiskové manévry a „hledání“ správné výšky. Tak například d2 se (v pianu) nejlépe ozve na hmat ½ v F ladění atd atd.

 
Jistě brzy naleznete i účinnější řešení, šitá navíc na míru Vaším individuálním potřebám. Neváhejte je případně pro ostatní kolegy zveřejnit v hornové klinice!

Přeji Vám mnoho zábavy s dušením:-)

O.V.