Ondřej Vrabec byl na základě úspěšně vykonaného konkurzu jmenován interním pedagogem lesní rohu na AMU v Praze!!! V říjnu povede dva koncerty na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka!!! 16. 10. bude slavnostně pokřtěno nové CD Bendova komorního orchestru s nahrávkou virtuózního koncertu pro 2 lesní rohy F. X. Pokorného (O.Vrabec/Hana Sapáková)!!!    

Vytahovat, nebo nevytahovat?? Ladění nástroje...


 

Viděl jsem DVD pana Radka Baboráka a všiml jsem si, že během hry vůbec nemanipuloval se snižci svého nástroje. Copak je možné, když je hráč velmi vyspělý, regulovat ladění bez toho?

(dotaz z japonské hornové kliniky)

 

Děkuji Vám za podnětný dotaz do kliniky. Dovolím si jej rovnou přetavit na krátkou, až suše stručnou odpověď : Kdyby Radek Baborák se snižci na koncertě manipuloval, jen těžko by hrál tak křišťálově čistě, jak jsme u něj zvyklí.

Představte si houslistu, jemuž by při hře někdo nahodile pohyboval kolíčky jednotlivých strun. Disponovaný jedinec by možná chvíli odolával a v pomalejších melodických pasážích by intonační výchylky dokázal více či méně úspěšně korigovat. Se vzrůstajícím tempem a rozpětím intervalových stupňů by ale nevyhnutelně docházelo ke stále větším nepřesnostem, přímo úměrným narůstající dezorientaci hráče. Tónový systém je systém jako každý jiný a platí pro něj jistá pravidla. Chcete – li se v jeho struktuře bezpečně orientovat a zdárně předvídat situace, které mohou nastat, musíte v první řadě dopředu znát jeho zákonitosti – vnitřní poměry konstantních veličin. Taková situace může navíc nastat jen tehdy, je – li jeho struktura trvale zafixovaná.

Jinými slovy : musíte být se svým nástrojem a předem nastavenými parametry jeho ladění dokonale sžitý. Nadto nesmíte v krátkodobém horizontu toto nastavení měnit.

 

Základním předpokladem pro intonačně čistou hru houslisty je pečlivé naladění jeho strun - fixní kalibrace jejich intervalových poměrů. Takto připravené housle budou hrát naprosto čistě, pokud prsty na hmatníku budou odměřovat přesné vzdálenosti a používat vhodné prstoklady. Dokonale naladěné housle nenesou žádnou odpovědnost za případné intonační odchylky. S lesním rohem je to zhruba stejné. Má – li správně předdefinované vztahy jednotlivých transponovaných alikvotních řad (zjednodušeně : jsou – li snižce ventilů nastaveny ve správném poměru), dostává hráč k dispozici zafixovanou a relativně (v závislosti na kvalitě nástroje) přesnou kostru, o níž se jeho intonace může opírat. Zatímco houslista své housle musí ladit stále znovu před každou hrou a příležitostně i v jejím průběhu, intonační parametry žesťového nástroje lze efektivně nastavit v podstatě hned v počátku jeho užívání. Hráči orchestru někdy na úkor smyčců žertují, že nepotřebují ladit, neboť mají naladěno už z fabriky. V podstatě je to téměř pravda.

V prvních dnech po obdržení nového nástroje by hráč měl věnovat pozornost jeho (daným) intonačním předpokladům a snažit se nalézt optimalizované nastavení jednotlivých snižců tak, aby poměry jednotlivých alikvotních řad byly co nejpřesnější. Někteří osvícení výrobci tyto potřebné úpravy specifikují už v manuálu dodávaném spolu s nástrojem a to včetně metrických údajů, o jejichž hodnotu je třeba jednotlivé snižce posunout. I když patrně žádný nástroj nebude (už z fyzikální podstaty) bezchybný v případě všech tónů, jež jsou v celém rozsahu k dispozici, hráč si v následujících týdnech a měsících na nastavenou intonační charakteristiku nástroje zvykne a dokáže případné mikro - odchylky přirozeně korigovat. Víte jistě z vlastní zkušenosti, že tento proces se stane časem zcela automatickým a nebude vyžadovat žádnou vědomou pozornost – s nástrojem se jednoduše sžijete. Je velmi zajímavé, že chování nástroje se v průběhu takového „zahrávání“ také vyvíjí a tóny, které zprvu vykazují odchylky, nebo přímo tzv. „vlky“, lze správným postupem často úspěšně opravit, nebo přinejmenším vylepšit.

Ideální stav, kdy jsou intonační parametry nastaveny, bohužel není u lesního rohu stavem finálním. Do hry vstupuje dispozice nátisková, která je naneštěstí (zvláště v případě začátečníků) v podstatě každý den jiná. Jednou je svalstvo utažené, podruhé unavené, napříště nerozehrané atd. To vše má na kvalitu intonace značný dopad. Boj s touto nepřízní osudu hráč svádí prakticky denně po celý jeho aktivní hudební život. Aby byl úspěšný, musí mít pro intonaci pevnou oporu a tou je právě zafixovaná tónová (intonační) struktura nástroje, ať už je v dílčích poměrech nastavena více či méně přesně. Nátisk a celý herní mechanismus je totiž velice přizpůsobivý. Znám hráče, kteří nemají trvale vysunutý jediný ventilový snižec, i když to daný model nástroje objektivně (i dle doporučení výrobce) vyžaduje, a přesto intonují velice čistě. Je to proto, že se jejich herní mechanismus na trvalé podmínky adaptoval, i když jsou zdánlivě velmi nepříznivé.

S ohledem na fakt, že je dnes téměř na celém světě respektována stejná výška komorního „a“ (442 - 443hz), hráč s kvalitním nástrojem, který je na tuto hodnotu továrně kalibrován, nemusí v 95 % jeho ladění jakkoli mechanicky korigovat, ať už vystupuje kdekoli. Menší odchylky je vždy vhodnější vyrovnávat přirozenou cestou herního mechanismu. Například : je – li svalstvo utažené a intonace z toho důvodu zvýšená, měl by hráč celý tónový rastr (tedy všechny tóny rozsahu) vědomě stlačovat dolů za pomoci nátisku. Vedle důsledku se vyřeší i příčina, neboť napětí svalstva se tímto způsobem rychleji vrátí do normálu. Pokud hráč na zmíněné podmínky reaguje jen vysunutím snižce, obvykle se po chvíli dostane do zcela opačné situace (jeho intonace bude nízká), až svalstvo povolí díky rozehrání, nebo odpočinku.

V případě větších odchylek (zaviněných nízkou, nebo naopak vysokou teplotou, příliš nízkým laděním varhan atd.) se pravděpodobně nevyhnete mechanické korekci pomocí hlavního ladícího snižce nástroje (tedy pouze toho, který je společný pro všechna vestavěná ladění!). Některé nástroje umožňují změnit své celkové ladění výsuvným nátrubkovým adaptérem. Úprava tohoto druhu posouvá (celý!) intonační rastr (tónovou strukturu) o určitou hodnotu směrem dolů, nebo nahoru, ale nemění jakkoli jeho vnitřní uspořádání – vzájemné intonační poměry alikvotních řad a tím i jednotlivých tónů zůstávají stejné. V souladu s výše jmenovanými souvislostmi ale lze přesto doporučit pouze změnu trvalejší povahy.

Dočasná úprava pozice ventilových snižců a snižců hlavních, nadřazených pouze některému z vestavěných ladění (F, B, popřípadě f), vnese do fixního řádu intonační struktury pouze zmatek. Dlouhodobá změna vyloučena není (například, je – li všem tónům hraným pomocí některého z ventilů společná zvýšená intonace), ale vždy je nutné počítat s individuálně dlouhou dobou, než se hráč s novým nastavením sžije. Vzniklé odchylky bude muset nějaký čas regulovat vědomě, než korekce přejde do hráčské „automatiky“ a nepřesnosti se tak prakticky anulují. Posunováním ventilových snižců přímo na koncertě proto situaci rozhodně nezachráníte, ba naopak.

 

Ona celá ta mánie a magie manipulací se snižci nástroje představuje pro hráče spíše vítané psychologické šidítko. Objektivní změna intonace nastane totiž až při změně polohy snižce o centimetry. Hráči ale většinou posunují o pouhé milimetry, přesto to pro jejich psychiku představuje velký efekt. Je to podobné, jako když lékař podá placebo a pacient přísahá, jak se mu ulevilo...

Pokud má hráč trvale rozbité poměry jednotlivých tónů a intervalových stupňů, přestože jeho nástroj je kvalitní a objektivně správně nastavený, musí hledat chybu výhradně ve své herní technice! Jde – li navíc o hráče pokročilejšího, úprava tohoto stavu ho bude stát nemalé a dlouhodobé úsilí, neboť bude nutné herní návyky přebudovat ze základu. Je proto nutné učit se těmto pravidlům již od samého začátku.

 

S přáním mnoha úspěchů

Ondřej Vrabec